Home / Aktuality / Taranis s námi…

Taranis s námi…

… Železný Kelt 2020…

Nepřeji Ti, abys zůstal ušetřen utrpení, protože vím, že stejně nezůstaneš…

Nepřeji Ti, aby Ti po tváři netekly slzy, protože je stejně nezadržíš…

Nepřeji Ti, abys nezakusil bolest, protože ji stejně už dávno znáš…

Bolest zraňuje i posiluje, utrpení zušlechťuje, slzy očišťují srdce…

Každá růže má své trny, přesto je krásná…

Jsi Železný Kelt!…

Každá podobná kratochvíle s sebou přináší jistou, mnohdy značnou, dávku utrpení. Ale čím syrovější zážitek, tím víc se zaryje do paměti. S odstupem několika dnů, zabalen na chalupě do duchny a vzývaje Taranise při každým pohybu jsem nucen konstatovat, že tentokráte se to zarylo až do kostí…

Na Železnýho Kelta těšil jsem se už od té doby, co jsem se vloni epicky vrátil z kopcůch a divokých lesůch kol říčky Chrudimky a naházel do sebe život zachraňující bramboračku. Nebyla ani jedna myšlénečka, že bych nechtěl jít znovu. Naopak. Po prázdninovým Lughnasadu navíc počal jsem pomaloučku polehoučku střádat výbavu, která by byla stylově lepší a více zapadla do doby Keltů. Přeci jen ta trapperská stylovka je o nějaký to tisíciletí mimo. Čím blíž pak byl třetí únorovej víkend, tím víc jsem byl doma jak na trní. Koukal z okna, dohledával, vylepšoval, zásobil se…

A přišlo to. Konečně! Zaduly rohy a oppidum v N´vrkách otevřelo svoji náruč všem, kteříž chtěli poměřit své síly v boji nápaditosti, chytrosti, šikovnosti, vytrvalosti a štěstí. Postavit se nástrahám divoký přírody i vlastního těla a myšlení. Překonat svoje hranice…

Letošní Železňák byl však pro mě trošku specifický. Oproti loňskýmu prvnímu ročníku, kdy jsem vyrazil sám, využívaje toliko služeb ČéDé a dalších dopravců, tentokráte měl jsem k dispozici vlastní spřežení a vůz. Tedy jsem byl více pánem svého času, jak se říká. Navíc se mnou mohla jet i Štěpka a Kiki, tak jsem nebyl alespoň sám. Má to své nesporné výhody. Někdo se o tebe bojí, těší se, drží pěsti, chlácholí pak po návratu, raduje se, případně pofouká bebino (sežere oblíbenou sušenku a vypije rum…). Ale jsem si tak nějak už na ty dvě holky zvyknul a baví mě s nima jezdit. Už jen ten kulturní zážitek z jejich pozpěvování po cestě! Znám díky tomu skoro všechny písničky z animáků o Blbínách…

Ehm,… Barbínách…

Dalším specifikem byla účast v týmu. Vloni jsem razil na svoje triko, letos jsme to po dohodě dali dohromady s Pohankou, čarodějnou bábuškou z Jižního Polska, která má v sobě?… cywe a fakt netuším odkud,… energie jak reaktor v Černobylu. Před výbuchem…

Mno, tohle bude ještě zajímavý…

Největší rozdíl ale? Vloni jsem po příjezdu vstoupil do hlavní budovy skanzenu před oppidem, nikoho neznaje a sám neznámý. Teď už jsem byl přivítán a sám se vítal, jako bych tam patřil odjakživa. Těšil jsem se na to, ostych nic, neznalost nic. Paráda, toto…

Páteční večer s ohledem na brzkej start prvních skupin a jednotlivců nebyl tak divokej a skončil (minimálně pro nás) poměrně brzy. Čas oslav a písní bardů přijde až zítra. Teď spíš každej šetřil síly, kterejch nebude nazbyt. Pár skleniček medoviny či piva, příjemný popovídání si s kamarády, sepisování pozvánek na sobotní večerní trachtaci, bo v autě je polívka, pečený kuře, desatero koláčů, chlebíčky, pomazánky a kančí guláš,… a hlavně briefing! Co všechno se zejtra bude dít, co a jak s trasou, úkoly, odpadlíky a tak…

Mno, musim říct, že si na nás asi letos organizátoři chtějí zgustnout. Trasa je prý delší, úkoly složitější, penalizace za jejich nesplnění, Kelti na stanovištích jsou záludní a úplatní, se zraněnejma se domů nikdo netahá. Začínám mít v zadu za krkem divnej pocit. Napsal jsem do závěti všechno?…

Pocucávaje pak s ostatními první letošní dávku Pytlákova Žabince (uvařenýho z posledních zásob z Kounic před dvěma týdny…),… mimochodem, chuťově wellmi zdařilá věc, rozhodně lepší, jak minule, dokonce dosáhl jsem díky zvýšené flatulenci některých kvasinek i jistého stupně nasycenosti,… a Kozácký medoviny, usnesl jsem se tak nějak uvnitř sebe sama, že co jsem podcenil, nedoženu. Že jsem se připravil nejlíp, jak to šlo. A beztak půjdu zase na pohodu a přežití, především s ohledem na Pohanku. Výhra je přežít a dokončit závod. Na umístění nezáleží…

Spaní bylo tentokráte zajištěno mnohem lépe, užívali jsme luxusu matrací a tepla. Tedy jsem neměl problém zdechnout a několik hodin oddávat se sladkýmu snění. Štěpka s Kiki pochrupovaly jak medvědí rodinka, ale mi to bylo jedno. Únava posledních několika dnů si vybrala svoji daň…

Už od pěti hodin začal jsem se nervózně převalovat. Adrenalin pomalu rozlejval se po trubkách. Zatímco ostatní závodníci, kteří startovali před náma, nahazovali na sebe batůžky, utahovali tkanice, kontrolovali výstroj a doplňovali zásoby magnézia a vitamínů, my se v klidu usadili ku stolu a pojedli něco chutné krmě, věda, že máme ještě hodinu času. Na převlíkání a přípravu to sta a rozhodně dojde i na ranní kávu. Bez ní není života…

Pak už jen natáhnout novou keltskou halenu, kockovaný kalhoty, utáhnout pásek, dolejt vodu, přidat do žebradla oříšky a sušený maso, rozhodnout se mezi poutnickou holí a kopím, přesvědčit Pohanku, aby vyházela z torny všechno, co nepotřebuje, protože fenovat dredy si stejně nebude, a mohlo se vyrazit…

Trasa byla opět vybrána nápaditě a záludně. Byla hodně podobná tý z loňska, ale díky nově udělanejm mapkám, který navíc byly rozdávaný postupně na jednotlivejch stanovištích a po kouskách, to bylo mnohem náročnější. Nedalo se moc odhadnout, kudy a kam to asi tak půjde. Žádný srovnávání s turistickou mapou, jako vloni. Naopak. Koukat kolem sebe, hledat a všímat si. Takže při troše nepozornosti se moh člověk vcelku hustě zatoulat. O čemž jsme se v podstatě přesvědčili hned na samým začátku. Místo, abychom za rozhlednou Boika kopírovali modrou a žlutou značku do Hradiště, vzali jsme to z Český Lhotice směrem na Vedralku! Blb jsem! Mohlo mě to napadnout. Takhle jsme zkoušeli všechny možný směry a koukali, kde by asi tak mohlo být hradiště kdysi. Hradiště… Hradiště, woe!!! U Tutatise!…

Mno ale ve výsledku to kupodivu nebylo až tak moc velký špatný. Taky se nám podařilo asi cestou pak zas i něco nahnat. Tři kilometry celková zacházka, navíc asi necelý, měřit podle serveru mapy.cz není zrovna ideální a krokoměr to po 16 tisících kroků vzdal, je pohoda na poměry tohoto závodu…

Zbytek trasy byl už pak relativně v pohodě. Pod Chlumem jsme to sice trošek upravili a pár metrů navíc taky hledali, ale to se srovnalo v podstatě. Jinak to pak vedlo, dá se říct stejně. Bohužel i včetně masakru ze Strádovskýho pekla nahoru na Strádov a za něj a pak zase zpátky do údolí, pár kilometrů po vodě a krpál nahoru do Hradiště. Počítal jsem s tím, vloni jsem tady udělal tři kiláky navíc s úlovkem v pytli na ramenou. Takže jsem si to pamatoval velmi dobře. Letos ale, s ohledem na aktuální zdravotní stav, to byl očistec. Nicméně, se špetkou chlapský ješitnosti, žejo? Se zvládne všechno. Anžto to dojdu, kdybych měl chcípnout, přece…

Celkově měl pochod mít 39 kilometrů, odečtu-li penalizace za nesplnění úkolu. Ty mohly naložit ještě docela slušnou várku navíc a mnohým i naložily. My to nakonec měli za cca 41,5. Jsem spokojenej…

I disciplíny na jednotlivejch stanovištích poněkud se změnily. Ale musím to pochválit, byla to sranda a chvílema i napínavá záležitost. Ale zase, docela se vyplatily návyky z chalupy a našich stylovkovejch závodů. A kde by to nepomohlo, použila Pohanka svoje kouzla a čáry…

Hned na prvním stanovišti jsme si užili trochu toho adrenalinu. Museli jsme totiž bojovat na luky proti skupince nájezdníků asi z jinýho kmene, nebo čerta starýho odkud. Banda individuí, potloukající se po lesích a čekající na ušlý pocestný prostě. Lapkové. Neřádi. Vrazi!!! Jénže teď bylo jejich řádění konec, narazili na zkušený bojovníky. Domluvili jsme si taktiku a vrhli se na ně. Než se stihli rozkoukat, leželi během pouhý půlminuty na zemi v tratolišti krve, ozdobeni šípy. Trčícími z jejich útrob. Hle, ježek, jakýsi! Ještě trochu cuká nohou a z huby krvavá pěna se řine. Ježku, kamaráde,… ŇUCH, ŇUCH,… tys chcíp!…

Zatímco první stejdž prověřila oko a ruku, druhá měla dát zabrat především mozku. Au! Naštěstí má Pohanka v anamnéze napsáno „úča“, takže by to nemělo bejt tak strašný. Navíc mozek dostával prozatím jen ty příjemný a dobrý impulsy. Sluníčko, příjemný počasí, nádherná příroda vůkol. Navíc jsme se stihli i pobavit trochu, procházejíce Šiškovicema byli jsme téměř zapojeni do právě zde probíhajícího masopustního reje. Tyjo, docela bychom i rádi, byl by to zážitek. Ale museli jsme jít dál. Nicméně nám z toho káplo vychlazený pivečko, což byla vzpruha morální i fyzická. Pomalu přicházela vhod, začaly se mi totiž dělat puchejře, díky blbě zvolený obuvi. Ještě to sice nebyl takovej problém, ale dál a dál to mělo bejt horší a horší…

Na rozhledně na vrcholu Chlum čekala na nás další zkouška – vyluštit šifru a podle ní určit odpověď, od níž se bude odvíjet další pokračování naší trasy. Umírající bojovník, kterýho v lese napadlo divoký zvíře, stačil ještě z posledních sil napsat dopis, kde určil pachatele. Jenže dopis byl psanej ve velštině. K vyluštění dostali jsme jako nápovědu popisy tří zvířat – vlka, medvěda a kance. Museli jsme vyluštit, kdo to byl. Mno, těžkej oříšek, jen co je pravda. Navíc já a šifry, žejo… Naštěstí zapracovala intuice. A zkušenost z minula. Prohlídli jsme to sem a tam, tam a sem, popředku i pozadku. Jasně, že jsme našli označený slovo krvavým otiskem prstu, který se ještě opakovalo o větu dřív. Nicméně až náhodnej pokus vzít po větách první písmena a z nich zkusit dát dohromady slovo, odvedl nás tou správnou cestou. Totiž jako první vyšlo mi u vlka Bleidd, což jsem si vzpomněl na loňský první heslo. A bylo. Byl to kanec! A my to uhádli!!! Jako jedni z mála, ostatní, kdo uhádli, prý tipovali…

Jo, jsme dobrý!…

Třetí úkol byl pro nás, zkušené staroušky, jednoduchou záležitostí. Navíc nás cesta vedla po stejný trase, co minule, podél Chrudimky do osad ve Škrovádu nad Slatiňanama. Takže po sestupu kol Kočičího hrádku a slatiňanskýho zámku (bohužel nikoliv přes park, byl zavřenej, ale kolem hřebčína…) ke kostelu, kde na nás čekal Jan z Nepomuku (socha, kterou jsme měli najít a její jméno použít jako další heslo), přešli jsme přes vodu a dál pokračovali proti proudu. Až ke skleňáku, kde se stejně jako vloni křesal oheň. Vybaveni černým ostravským troudem jsme to zvládli za pár vteřin, nejsme dvojky másla. Ušetřenej čas pak využili jsme na opečení blutwurstů a pokec s několika fajn kamarády. Zdržení? Ale prd. Příjemná chvíle, která má mnohem větší cenu, než pár minut času v závodě…

Jak se pak ale nechtělo dál! Jenže nás čekal ten nejhorší úsek celý trasy…

I vloni procházel jsem Svídnicí pln defétismu a demoralizován únavou. Letos únavu vystřídala bolest z puchejřů, který už pomalu nabyly velikosti dobře rozpláclýho pingpongova míčku. A to kurwa nebylo dobrý! Zas ale, věda, kudy půjdeme, tak to uběhlo vcelku rychlejc. Prošli jsme vsí, nad Práčovem se ponořili do lesů a zamířili do Strádovskýho pekla. Do nádhernýho malebnýho údolí, plnýho barev a romantiky. Do hlubokýho lesa, protkanýho divokou říčkou Chrudimkou, burácející v peřejích. To chvilkama i ta bolest ustoupila. Navíc, jak jsem operativně zjistil, Chrudimka má i velice chutnou a osvěžující vodu. Doplnil jsem zásoby aspoň…

Nad zříceninou hrádku Strádov očekával nás další bojový úkol – střelba vrhacím prakem. Paráda! Ten mám a už kolikrát jsem ho použil. Pravda, nedosáhl jsem zatím stupně, kdy bych zasahoval vrženými projektily bodový terče. Snajpr ze mě asi v tomto ohledu nikdy nebude. Ale na to, abych nastřílel potřebný kvórum bodů pro splnění úkolu to stačilo, i přes jeden pokaženej pokus. A to hned ten první šutr proletěl týpkovi v teploušským římským oblečku kol hlavy tak nejvejš pět čísel daleko! Pohanka měla bohužel výsledky horší, ono to se slingerem zas taková prdel neni. Ale držela ho v ruce poprvé, no. Stálo nás to sice kilák navíc jako penalizaci, ale zase, za tu možnost vidět čarodějnici v kostkovaným hábitu, s rytířskou helmou se staženým hledím na hlavě, ohánějící se nebezpečně (pro všechny okolo) prakem, to za to stojí. Nezapomenutelný. O tom budou bardové pět ještě za dvacet let…

Nevím, esi zabral růžovej kamarád, ke kterýmu jsem se zbaběle odhodlal před opětovným sestupem do údolí, ale ten úsek Strádovským peklem a pak kilometrovej krpál nahoru do Hradiště vyšlapal jsem zase na plnej plyn. Možná došlo na osvědčený heslo, že umírající kobyla kope nejvíc. Nebo že by to byly ty Pohanky podpůrný kouzla a čáry? Asi od každýho kousek. Navíc zabralo i vědomí, že to máme domu už kousek vlastně. V Hradišti jsme pak zahnuli SPRÁVNĚ, ne jako já, blb, vloni. Takže ke stanovišti jsme došli za pár minut. Žádnej okruh po vlastech keltských. Letos by to ani nešlo, na poli bychom zapadli v bahno. Odměnou nám bylo bouřlivý přivítání od organizátorů na stejdži, což zahřálo u srdce stejně, jako loňská horká medovina od Ari a básně od Lipiena…

Čekal nás očekávanej úkol – vrh nožem a sekerou. Každej z nás měl tři a tři pokusy. Za každej nepovedenej byla pak udělena časová penalizace. Mno, kajícně přiznávám, že se mi nedařilo tak, jako vloni. Navíc jsem po domluvě házel za oba. Byly z toho tři zaseknutý sekery a jeden nůž. A tedy strašlivejch 70 vteřin penalizace navíc. Ой, блин!…

Navraceli jsme se do N´vrk k táboru, nadšeni a šťastni, že jsme dokázali, i přes bezesporu nejvyšší věkovej průměr mezi týmy, přežít. A navíc jsme se těšili na poslední úkol – koupání v lomu. Nebylo to sice tak drsný jako vloni, kdy se musela vysekat díra v ledu, ale i tak. Vlézt rozhicovanej po 40 kilometrech pochodu do ledový vody v půlce února neni pro čajíčky. A my čajíčci nebyli! Pravda, trénuju to pravidelně, takže z mýho pohledu to tak těžký neni. Ale Pohanka to ještě takhle natvrdo nikdy nedala, co jsem pochopil. Navíc v keltskejch plavkách, buehehehe. Ale klobouk dolů, postavila se k tomu dredem a dala to i s holubičkou…

Po mně chtěly přihlížející Keltice, ovlivněné medovinou a asi i čarovnejma houbičkama, nějakou fakt jakože drsnou pózu. Holky, co blbnete? Já? Prej Hulka nebo tak něco. Mno, jak chcete, ale aktuálně dokážu jen paňmámu Hulkovou, to Vám musí stačit…

Pak už jen pár desítek metrů do baráku a…

ZVLÁDLI JSME TO!!!

Vyhráli jsme!!!

OK, ne celkovým výsledkem, ale sami nad sebou a to má mnohem větší cenu…

Však jsme to pak večer společně se všemi náležitě oslavili. Udělali jsme pořádný mejdlo. I s holkama, který na nás netrpělivě a se strachem čekaly a po návratu se nám vrhly do náručí. Byl to zážitek zase. Následky jsou a budou ještě dlouho, ale i kdybych o nich věděl, šel bych zas. Vědomí, že jsme skutečný Železňáci, hřeje tělo a duši a trocha bolesti v tom hraje pramalou roli. Navíc, nejen my pak chodili jak naprcanej kačer, co jsem si tak stačil všimnout…

Jo, byla to zase letos paráda! Jirka a ostatní maj náš dík a za skvěle připravenou akci. Mouchy nějaký? Hele, já žádný nenašel. Problémy, který přišly, jsem si způsobil sám a sám jsem se s nima musel poprat. Mám aspoň nad čím přemejšlet do příště a co vylepšovat. Rozhodně boty teda. Potřebuju krpce, takhle se dorasovat si příště nemůžu dovolit. Pak nějakej ten trénink bojovejch skillů, jak by řek Matěj. Dovylepšit výstroj a oděv a můžeme se zase železnit. Navíc to vypadá, že holky půjdou příště taky, bo bude i nějaká soft kategorie pro děcka. To by bylo super…

Pár fotek z Ksichtoknihy…

Fotky od Ládi Nešetřila (Boj na luky, nůž, sekera…)

Fotky od Standy Bičana (Střelba vrhacím prakem…)

Něco málo od Pohanky…

Taky ode mě, aby se neřeklo…

… včetně nedělního zastavení v Chrudimi

Co dodat? Jirko, Máro a ostatní, díky moc za super zážitek a už ať je aspoň léto a Lughnasad. Blani, tuze děkujeme za několikero prima posezení a za odbornou konzultaci. A Pohanko,… klobouk dolů. Klaním se v hluboké úctě, žes to zvládla a jak. Bylo mi ctí a potěšením. Bóóóííííííí!!!!

Buď za všechno vděčný, i když se Ti to třeba nelíbí…

Opatruj vzpomínky na dobré věci, které jsi zažil, i když jich možná není až zas tolik…

Buď statečný, i když si myslíš, že už to nejde…

Neodhazuj své břímě, protože kolikrát ho odhodíš, tolikrát se pro něj budeš vracet…

Dones je až na vrchol, na nějž je nutné vystoupit, i když se zdá být nedosažitelný…

Dávej radost, sílu a naději těm, s nimiž Tě pojí láska…

Nevyměň přítele, který je opravdový, a když udělá chybu, odpusť mu, místo abys jej opustil…

Buď Železný Kelt…

O autorovi Pytlak

Nec diem, nec horae...

Další články

V letadle se cítím bezpečněji…

Martin Sonka the Czech Republic performs during the qualifying day at the fourth stage of …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *