Home / Aktuality / Report Pytláka z létání na Motorlandu v Bělé

Report Pytláka z létání na Motorlandu v Bělé

 

O Blahoutu a chomoutu…

04.11.2017 11:46

… aneb To by nevymyslel ani Myšpulín…

       Karty nelžou. Měsíc taky nelže. Obzvlášť, když je v úplňku. Kamarádi taky nelžou. Jen občas neřeknou všechno, aby bylo překvapení. Páč, když máš kamarády, není o překvapení nouze…
   (A zároveň nepotřebuješ nepřátele …)
nbsp;
Vzpomínáš na nedávnej report z návštěvy u Frankieho? Ten kruciální ohňostroj za barákem? ŠÁÁÁÁÁÁCH… BU-BUM!!!… Cywe! Tak to musíš vzít s sebou a ukázat!!!…
I stalo se… Za onoho času v krajích pod hradem Bezdězem, tam, kam chodili se toulat tři bratři (Karel, Hynek a Mácha…). Nedaleko od domku, kde Bobík sežral, na co přišel, a Myšpulín tvořil svoje prapodivný vynálezy…

Stejně prapodivný zdálo se být i ono setkání. Akce pro kamarády, „se kterejma se Frankie dlouho neviděl“. S lidma, který pro něj něco znamenaj a s nimiž prožil spoustu dobrodružství, krušnejch i veselejch chvil. A vzhledem k tomu, co má za svůj mladej život za sebou, je vcelku jasný, že jich musela bejt pořádná spousta. Závodníci, ať už ze silnice nebo mimo ní, flígři okřídlení i zpod mixéru, dobrodruzi, mořeplavci,… samože i krásný holky, protože to k tomu prostě patří,… himl, co já tady vlastně pohledávám?… OK, tak teda taky pár „divnejch“…
Však nás ale přijelo, že by to naplnilo celej autobus! Poutník, teoretik, inťouš, fotografka, jahodová blondýna, Terminátor, čarodějnice, americká fotbalistka, řidič výtahu a Betvumn. Těch posledních sedm jsme museli zazipovat, jinak by se to nevešlo, páč ještě „ty moje krámy“…

Nicméně jsem se drobek zděsil, když jsme přijeli. A to jsem měl nastudováno ze satelitních snímkůch. Ovšem rozlehlost Motorlandu a množství lidí mě trošku to,… zašprcly. Navíc jsem tu krom Frankieho a Ivánka vlastně nikoho neznal…
Ale to byla jen chvilková záležitost. Přátelská atmosféra a pobyt mezi lidma, který, jak správně a trefně poznamenalo Velký Véčko, nemaj potřebu si na něco hrát, veškerý pochybnostě zahnaly do pryče (Pro rejpaly, jde o 2. pád slova /ten/ pryč, kterýžto budiž skloňován dle vzoru „Bezděz“…)…
Navíc se začaly chystat a dít i věci, o nichž doposud mnozí z přítomných neměli ani páru. Věci, zavánějící konspirací a partyzánskou válkou. Fanoušku, Fanoušku, kdybys jen tušil…

Jak vece klasik, ten umí to a ten zas tohle. Proto po krátkým uvítání všech, kdo již stihli dorazit a usalašit se v mohutným stanu před motokárovou dráhou, došlo na představení se jednotlivejch účastníků. Nepovinný, samozřejmě. Kdo chtěl, mohl pár slovy stručně uvést sebe sama, povyprávět a pozvat hosťáky, aby si tito vyzkoušeli na vlastní kožku to, co v běžném svém životě nedělají…
I my řekli něco málo o sobě a následně pozvali lid všudezdejší k návštěvě našeho historickýho miniležení „támhle vzadu pod těma borovicema“. Dlužno dodat, že naše stylový oblečení se mezi ostatníma skutečně vyjímalo…
Jak by řekla „babi“ Blahoutová, voni sou nějaký divný…

Program rozeběhl se plnými doušky po celé ploše Motorlandu. Pravda, jak to tak bejvá, bitevní plán zahynul po prvním výstřelu, ale jak se ukázalo, okřídlené pravidlo „děj se vůle boží“ i tentokrát zafungovalo. Prostě se každej bavil, podle toho, jak potřeboval. Sorryjako, ale byla sranda, no ne? Půlhodina sem, půlhodina tam. Ať se kočky kočkujou, dokud nedojde el excremento del Diablo…
Na závodním miniokruhu proháněla se motokára, kdes v lesích prodírala se podrostem offroadová bugina, po okolních silničkách řítily se na střídačku dva rallye speciály, zájemci prolejzali kokpit MiGu, nad hlavami baletil Dan Tuček na vrtulníku…
Engines, engines, engines… Motory! Samý motory! Přál bych vám vidět útok kavalerie v Bůrský válce. Jenže kůň,… dneska,… tůdej,… to už neni, co to bejvalo. Všude samý engines…
Akorát teda, koně jsme neměli. Jackvéz se s Kartuškem nechtěl tahat autobusem na noční. Museli jsme vystačit se shelterem, pár dekama a pár hračkama…

Nemohu popřít, že i my se těšili na to, co si budeme moc vyzkoušet. Na věci, ke kterejm jsme se nikdy nedostali a kdo ví, jestli zase dostaneme. Takže po popovídání si s několika prvníma zájemcema a krátký ukázce jsme dočasně přerušili provoz ve Fort Podborovicí a šli se kochat…
A zkoušet, páč soudě dle zbarvení ve tváři pod liščím vlasem, stálo to rozhodně za to. Konec konců, i Velký Véčko byl zážitkem natolik unešen, že krčil se v lavoru sedačky, jak zajíček v své jamce. A přitom,… pohoda jazz, no ne? Nějakej strom u cesty… Csss…
Jsouce upozorněni, že podobnej zážitek obvykle doprovázej jistý vedlejší efekty, pro jistotu zvolili jsme období až těsně před obědem. Jistota je jistota a nikomu se nechce kartáčkem dolovat ze všech zákoutí rallye speciálu nebo vrtulníku guláš s knedlíkem. Zejména s přihlédnutím k faktu, že podobná forma pohybu je pro nás, řekněme, nezvyklá, anžto jsme osoby nelétající a na silnici flegmatické. Tady se navíc nejednalo o pouhopouhý svezení se v něčem. To nebyla jízda v Escortu, to byla sešup v Escortu s Vlastíkem Neumannem (respektive v Pažoutu s Lumírem Firlou…)! To nebylo lítání ve vrtulníku, to byla pekelná jízda s Danem Tučkem! Nebo v mimocestníku s Vlastíkem Forejtem. ´Stě mazec, toto…

Časově to trošku popřeskáču, aby to bylo pohromadě…
Do Escortu už jsem se nedostal. Po několika průletech na forsáž s Dablvendou na místě co-pilota bylo pozádí vozidla rozžhavený do běla, tudíž bylo načase dát pauzu. Nicméně Pažoutek byl ještě mnohem živější. Malej, ale šikovnej. Akorát teda,… než jsem si stihnul uvědomit, že sedím v autě, už jsem z něj zase vylejzal! Byla to pro mě závodní premiéra. To byl tááákovej fofr! Akorát nechápu a radši ani nemyslím na to, jak se v takový rychlosti dá plechová střela udržet na tak ouzký silničce. Teda, chápu. Musíš to mít v ruce…
By mě zajímalo, jaký to bylo z pohledu řidiče. Vézt někoho, kdo na něj neřve (jako Frankie, viz. například zde…) a kdo ještě vypadá, jako by utek z buše…

S Danem Tučkem ve vrtulníku to bylo, řečeno slovy Matesovými, fááákt hustý. Přitom,… a nebyla to asi přetvářka pro diváky,… Dan se tvářil, jako by podobný věci dělal dnes a denně. No jo, šak dělá, vždyť to víme. My v autě nenajezdili to, co on s vrtulníkem nacouval, bych řek. Asi to bylo tím, že jsme byli poslední, kdo se měl proletět, ale dle řečí z kuloárů dělal s náma psí kusy. Z venku to prý vypadalo ještě hustší…
Uvnitř nám to ani tak nepřišlo. Ač jsme se motali jak nudlke v bandě, všechny pohyby byly krásně ladný a plynulý. Jen bylo dobrý moc nemyslet na to, že Bezděz byl ještě před vteřinou pod levou nohou a teď je nad pravým uchem, no…
BTW, když tak koukám zpětně na fotky a video,… chvilkama mi to připomíná Vteřiny před katastrofou…

Offroadový ježdění vyzkoušel jsem si až navečír. Taky vlastně jako poslední, páč jsme měli předváděčku taky mezitím. Mám-li bejt upřímnej (a snad se Dan a ostatní neurazí…), tohle jsem si užil asi nejvíc. A to jsem se toliko držel za berany, sem tam si mačkal čudlík (a tvářil se u toho důležitě a nenahraditelně…) a snažil se udržet oči v jejich původním místě. Vlastík s tím asi je schopnej přejet všechno. Nevim. Hele, tady to trochu houpne, sjedeme si dolu… Uáááá! Pád po hubě do propasti…
To chci! To nutně potřebuju! Milý Ježíšku…

Ten nejvíc největší mazec ale nastal až po obědě. Zatímco jsme vstřebávali první velkou rundu zážitků a doplňovali kalorie vynikajícím guláškem, došlo ají na nějakou tu kulturu. Jednak mohli o sobě a svejch zážitcích popovídat další zájemci, na který se při ranním představování nedostalo (eventululálně dorazili pozdějc…), jednak došlo na avizovanej křest několika novejch knížek…

Bezesporu nejváženějším hostem, kterej uvedl a představil svoje dílo, byl Hans Voráč. Zasloužilej leteckej pardál a strážce vysoký modrý zdi nad naší krásnou zemičkou. Rozpovídal se o lítání, o svejch zážitcích, o kamarádech,… je fakt, že byl k nezastavení, ale vždyť… Tyhle chlapy by měli pouštět povinně ve školách. Od koho jinýho by se měla dnešní generace učit o lásce k vlasti?…
Kajícně přiznávám, že i já si v tomto ohledu přihřál drobek polívčičku, byť v podstatě byl jsem v celý věci nevinně. A bez zásluh. Jen jsem nesl následky za to, že jsem nedržel jazyk za zuby. Na druhou stranu ale,… co bych pro Frankieho neudělal, ne? Modří vědí…
Svýho slavnostního uvedení dočkala se i knížka o putování po Austrálii na palubě stařičký Tatry. To musel bejt zážitek, tyjo! Akorát, než jsem se stačil rozkoukat, byl celej výtisk rozebranej. A šmitetz…

Coby adept na vyznamenání Za statečnost in memoriam nutím se nyní přemejšlet, esli mám mlžit, nebo nikolivěk. Frankie mě beztak někde zakope v buši. Takže…

Chuděra ani netušil, co se na něj peče, pečlivě plánuje a domlouvá. I když ten zásadní impuls vzniknul na poslední chvíli v pátek odpoledne. Pak už se jen dolaďovalo. A odhodlávalo…
Vzhledem k tomu, že nám všem dopřál zažít něco, co jsme doposud neměli možnost vyzkoušet, pocítili jsme s Jackvézem, Majdou a Matějem potřebu vyjádřit výše jmenovanýmu svůj dík. Nějak se revanšovat. I byl tento vyvolán z davu a požádán, by poklekl před Sínem, poutnickou holí, pojmenovanou po bohu Měsíce. V očekávání pasování, nejspíše na rytíře Slaninového řádu, tak učinil, neskrývajíc svůj pobavenej úsměv. Ještě víc se chlámal, když naše sličná asistentka, oděná ve stylu středoevropskýho bušmena, přinesla pracovní nástroj. On to fakt netušil! Nevěděl!!! Ó, jak naivní a důvěřivý chlapec! Jako by ho život nenaučil, že když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele. Obzvlášť, když jde o lumpárny…
Šak mu taky rázem úsměv zmrznul, když ho Ivánek požádal veřejně o ruku (a teď si lámejte hlavy…)
Kamaráde, blahopřejeme! A Ivánku, Tobě taky a klobouk dolů, za tu odvahu. A kdyby Tě zlobil, dej vědět…

Odpoludne věnovali jsme se pak především předváděčce našich hraček a vybavení. Žádný oficiální divadýlko. Žádný „Příště tě můj tomahawk nemine, Vinetů, jako že su pravó rukó Sentra…“ prostě kdo chtěl, přišel. Zeptal se, popovídali jsme si… Odvážlivci mohli dokonce naše hračky vyzkoušet…
Dlužno říci, že zájem byl překvapivě velikej, díky čemuž asi Dan poprvé zažil pocity, jako když naše wellingtony za války lítaly na Berlín. A že v dostřelu byl!…
Nejvíc nejodvážnějším lovcem, kterýho prostě jmenovat MUSIM, byl Dáda! Trapper a stopař, kterej to má prostě v krvi, to je jasný (do kolen nás dostal už tím, když dorazil z cca 150 metrů vzdálený offroadový dráhy s hláškou: „Tady vám uletěl asi míček…“). Šak taky dostalo se mu cti oblíknout si pravej trapperskej oděv, včetně čepice, a spáchat čestnou pumelici z Růženky…
Nejodvážnější lovkou bych jmenoval samozřejmě Ivánka, páč „na to zapomeň, ta si nic takovýho na sebe nikdy neoblíkne a flintu do ruky nevezme…“ Buehehehe…
Ty nejvíc nejlepší pumelice, no hotovej hovňostroj, nadělali jsme samože až za soumraku. Akorát, že přišel tak náhle a rychle, že už jsme to pak museli zabalit. Bezpečnost především, o tom snad žádná. Beztak už jsme byli skoro hluchý…
Spravila to lampička meruňky, laškovně podstrčená Fanoušem. No, byla to výzva a málem mě to stálo život. Ale… konec krémíkům. Konec žehlení a nízkotučnejm jogurtům… Nevyměknem! Lup tam s tim! Fůůůůůůůůůůůů! Bajkonur, cywe!…

Celou dobu jsem si plánoval, že přespím na Motorlandu v shelteru. Všici mě od toho sice odrazovali, páč ziminka, šavlozubý srny, nymfomanická Fifinka ze Čtyřlístku a tak dál a tak dál. Jééénže,… správnej trapper se nebezpečí a Fifinek nebojí! Navíc je ouplněk, nádhernej a zářící. Měsíční kameny na Sínovi se úplně tetelej blahem! No,… a to je všecko ale…
Převlíknuv se v hotelu na večeři do lidskýho a pochutnav si na tataráku s tááákhle nabroušenou pfeferonkou, upadl jsem do večerní letargie. Byl to náročnej den…
Však on ten shelter nikdo nešlohne…

Večerní posezení a vše kolem bylo pak už takovou třešinkou na dortu (bože, jak já tenhle výraz nesnáším…). OK, plodem na cukrářským výrobku. Myslím, že jsme měli dost všichni. Přišel čas si odpočinout. Nechat hlavou projít nějaký ty moudra a vzpomínky, rady do života (Hele, na noc ty hodiny nenatahuj, ještě by vás rušily…), seznámit se s těma, se kterejma jsme to vlastně ještě nestihli,… nezabloudit v lese v honu za zlatou cihlou a šnapsem…

Toulajíc se pak po půlnoci po okolí, naslouchal jsem písni větru v korunách stromů. Písni větrnejch tuláků, tuláků noci. Na krajině ležela mlha, hustá tak, že by se dala krájet. Nádherná mlha, skrejvající v sobě desítky vůní a chutí. Mlha, která i z necelý dva kilometry vzdálenýho Bezdězu udělala jen tmavou nejasnou siluetu se zářící špičkou. Ztichlej les hovořil řečí tmy, přenášel sotva slyšitelný cupitání zvířat, vlastní dech. Dneska byl silnej den. Dneska vyšel nad obzorem Měsíc. Úplněk. Vysoko nad hlavou zářil a po dlouhý, předlouhý době jsem z něj měl dobrej pocit. A Měsíc nelže, stejně jako karty. Ozařoval cestu nám všem. Cestu, která bude hodně dlouhá. Nebude asi jednoduchá, ale co je v životě jednoduchý? Ale dneska Měsíc slíbil, že to všechno vyjde, že to bude dobrej čas. A že se pod mohutnou kopulí noční oblohy budeme moci scházet, kdykoliv a kdekoliv, zas a znovu…
Krucipysk, to byl ale povedenej den, totok!…

Fotogalerie…
Videogalerie a pár screenshotů…

Kamarádi, bylo mi ctí se s Váma všema setkat a ten den prožít. Bylo mi velkou ctí Vás poznat. Budiž Vám vysloven velkej dík a doufám, že za rok to vyjde zase…
A zejména děkuju Vám, Frankie a Ivánku. Hodně štěstí…

P.S.: A omlouvám se všem obětem mého nařízenýho budíku…

Více zde: http://tallyho.webnode.cz/news/o-blahoutu-a-chomoutu1/

Pytlák Říha z Milovic

O autorovi Frankie

Další články

MUDr. Ján Capko…

Vážení kolegové, výsadkáři, piloti, průzkumníci, návštěvníci VLL Jeseník, z rozhodnutí správní rady Nadačního fondu speciálních …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *