Home / Aktuality / První oběť letecké katastrofy u 20. slp…

První oběť letecké katastrofy u 20. slp…

   Psal se rok 1957, týden po prvním jarním dni. Na pozadí zostřené mezinárodní situace, způsobené krvavými událostmi v Maďarsku a válečným konfliktem na Středním Východě, udělil prezident republiky bojovou zástavu nedávno nově utvořenému 20. stíhacímu leteckému pluku. V rámci oslav květnového vítězství ji pak velitel pluku, mjr. Lindovský,  slavnostně převzal 9. května na náměstí v Čáslavi. Už za týden, 16. května 1957, však tuto slavnostní událost měla zakrýt tragická nehoda, při které vyhasnul život nadějného mladého letce…

 

Nejprve stručný životopis. Ladislav Klimek se narodil 20. 2. 1935 ve Stratené na Slovensku. Rodiče i s malým synem se posléze přestěhovali do nedalekého Telgártu, malé obce pod Kraľovou holou, v krásném kraji Jánošíkově. Zde se později narodila i jeho sestra Libuše.

V době Slovenského národního povstání odešel otec do hor k partyzánům. Matka zůstala s dětmi v Telgártě, ukryta většinu času s ostatními ženami, dětmi a starými lidmi ve sklepě školy. Byli však Němci objeveni a použiti jako živý štít před postupujícími tanky. Je těžké uvěřit, že to všichni přežili. Neustále se přesunovali, přespávali v lesích, „…dobří lidé ji dali něco k jídlu, ale ona s námi nikde nechtěla zůstat, vždy odešla. Když se vracela pro jídlo, našla ty domy vypálené. Měla zřejmě dobrý instinkt záchrany…“
Mezitím dcera onemocněla. Dostala velké horečky a její stav byl celkově velmi špatný. Naštěstí v horách narazili na vůz s partyzány. Ti však byli ochotni vzít do auta pouze matku a nemocnou dceru, auto bylo přeplněné. „Máma však řekla, že se nerozdělíme a pokud máme zemřít, tak spolu. “ Zasáhl ruský doktor, který dal příkaz odvézt všechny, čímž těžce nemocnému dítěti zachránil život…“
Po čase se matka s dětmi vrátila k Telgártu, otec slíbil, že ať se děje cokoliv, sejdou se znovu právě zde. Telgárt však byl jako partyzánská obec Němci vypálen. Přesto zde všichni tři zůstali a po potlačení povstání se konečně setkali i s otcem. Dočkali se šťastně i konce války, aby se ještě v roce 1945 vrátili na Moravu do Všechovic, otcova rodiště. Zde našli zázemí u otcovy matky. S potvrzením o účasti v SNP a ztrátě veškerého majetku v ruce našel otec posléze práci i nové bydlení v severomoravských Odrách. Zanedlouho se do nového bydliště přestěhovala celá rodina…
Právě události z války vedly zřejmě staršího Láďu k tomu, že se chtěl stát letcem. Matka však, jak už to tak chodí, o něčem takovém nechtěla ani slyšet. Základní školou prošel s vynikajícími výsledky, na střední školu se však nedostal. Ne vlastní vinou, žádost o přijetí byla neúmyslně založena ředitelem školy a odeslána příliš pozdě. Ladislav proto nastoupil do Ostravy na hutní učiliště, kde nad ostatními vynikal a byl vyhodnocen jako nejlepší učeň. Po vzoru tehdejší doby měl dokonce svoje foto na jakési tabuli cti. Škola ho díky tomu poslala studovat, na střední školu se tedy nakonec přeci jen dostal…
Přišel čas odvodu. Mladý Ladislav přišel domů s tím, aby mu rodiče podepsali souhlas na leteckou školu do Prostějova. Matka to samozřejmě rezolutně odmítla, „…ale táta mu to tajně podepsal, což byl pak důvod k máminým výčitkám po Láďově smrti…“ Splnil se mu velký sen. Po prodělání základního výcviku nastoupil 25. 8. 1952 do Školy důstojnického dorostu v Novém Jičíně. Po jejím absolvování se vrátil k útvaru, aby pak o necelý půlrok později, 3. 1. 1954, nastoupil v Prostějově do leteckého učiliště. I zde uspěl, načež byl jako mladý poručík převelen 2. 1. 1957 do Čáslavi k 20. stíhacímu leteckému pluku, se zařazením do 3. roje 3. letky…

 

Všichni, kdo por. Klimka znali, se shodují v tom, že byl čestný, kamarádský, vždy ochotný pomoci druhým a měl smysl pro pořádek. Měl velký smysl pro humor a navíc zdědil po svém otci velmi klidnou povahu. Paní Libuše, jeho sestra, k tomu dodává: „Když přijížděl domů na dovolenku, tak to už jsem začínala být slečna a prosila jsem ho, ať se jde se mnou projít v uniformě po městě. Šel a já jsem se jím pyšnila.Velmi jsem na něj byla hrdá…“ Prodělával stejný výcvik jako ostatní noví piloti a vykazoval při něm velmi dobré výsledky. Z celkového náletu 123 hodin odlétal u 20. slp 16,25 hodiny, z čehož bylo 9,5 hodiny na proudových letounech MiG-15 a MiG-15UTI. I ve volných chvílích se rád zapojil do dění u jednotky. Rád a pěkně maloval, zejména karikatury, stal se také členem pěveckého souboru…
Na svoji poslední návštěvu domova přijel z pohřbu svého kamaráda, také letce. „Maminka ho moc prosila, ať odejde z letectví, že se o něj bojí. Řekl jí, že kdyby věděl, že jeho letadlo spadne, že toho nenechá, že pro něj je to jako droga a bez lítání nemůže žít. Popisoval, jak se tam nahoře nad oblaky cítí, jako by nic kromě něj, letadla, oblohy a slunce nebylo. Měl svou práci rád a také partu kamarádů, na které se mohl spolehnout a oni na něj…“
Zpět do Čáslavi. Konec roku 1956 nesl se ve znamení budování nové jednotky a s ním spojených těžkostí. Největším problémem byl samozřejmě nedostatek pilotů. To se však změnilo v prvních lednových dnech, kdy k pluku nastoupili mladí letci, čerstvě vyřazení z leteckého učiliště. Nedostatečný byl však i počet letců, schopných tyto mladé piloty vyškolit na nové technice. Velení 6. stíhací letecké divize si tohoto problému bylo vědomo, proto urychleně započalo s přípravou nových instruktorů celé divize. K tomu se přidal i výcvik egyptských pilotů a pozemního personálu, který byl u 6. sld zahájen v rámci tzv. „Akce 105“. Hlavní náplní práce nově vytvořeného 20. slp byl tudíž v jeho počátcích výcvik. Náročný a usilovný. Bohužel se však, jak už to tak za podobných okolností bývá, neobešel bez mimořádných událostí…
Hned 13. března byl poškozen letoun C-105 a další dva C-11 při nehodě, kterou způsobil mechanik při zakázané manipulaci s motorem „Stopětky“. Nedlouho poté jeden z Egypťanů ztratil za letu orientaci a přistál se svým MiGem-15 (podle československého označení S-103) na letišti poblíž Vídeňského Nového Města. Až doposud se veškeré mimořádnosti a nehody naštěstí obešly bez zranění či ztrát na životech. To se však mělo bohužel velmi brzo změnit. Psal se 16. květen 1957, poměrně příjemný jarní den. Stojánka čáslavského letiště se od rána otřásala hukotem proudových motorů. Další dva letci se připravovali na start…

 

Dvojice letců ve složení vedoucí – npor. Jiří Bůžek, por. Ladislav Klimek jako číslo 2, odstartovala v 10:01 hodin s úkolem provést průzkum pohybu nepřátelských vojsk na silnicích, cestách a železnicích v prostoru Žďáru nad Sázavou a fotografování starého a nového nádraží tamtéž. Oba MiGy-15 nastoupaly do 500-metrové výšky a zamířily do výchozího bodu, který se pro tento let nacházel nad obcí Golčův Jeníkov. Odtud pokračovaly ve výšce 300 m nad terénem nad kontrolní bod Chotěboř. Zde musely oba letouny začít stoupat, neboť úkol měl být proveden z výšky 1400 m. Počasí bylo poměrně dobré, dohlednost kolem 25 km, mraky nad cílem, pokrývající právě ve výšce 1400 m přibližně 3/8 oblohy, však přiměly vedoucího dvojice v poslední fázi letu o 200 m výšku snížit. Poručík Klimek, mladý pilot, jeden z těch, kteří k pluku nastoupili v lednu 1957, držel se přesně pokynů a následoval npor. Bůžka v nařízeném rozestupu 100 – 150 metrů. Všechny úkony během letu prováděl správně a předepsaným způsobem. Přesto však po splnění úkolu a obratu na zpáteční kurs velitel své číslo po své levé ruce nenašel…
Npor. Bůžek se několikrát pokusil por. Klimka zavolat rádiem. Když však tento neodpovídal, provedl zatáčku o 360° v naději, že snad někde spatří druhý MiG, přeřazující se po splnění úkolu. Porucha na vysílačce se přeci mohla přihodit každému. Klimkův letoun se však stále neobjevoval. Vedoucí dvojice poté nalétl zpět na Chotěboř, aby navázal spojení s řídícím létání. To se ovšem též nepodařilo, proto zamířil opět na Žďár nad Sázavou. S hrozivou předtuchou zamířil na plný plyn zpět na letiště, aby co nejdříve ztrátu svého druha oznámil. Řídící létání okamžitě vyhlásil pátrání po ztraceném letounu…
MiG-15 výrobního čísla 22 0595 i se svým pilotem však v té době již několik minut ležel rozmetán mezi stromy, v lese přibližně 500 metrů jihozápadně od silnice Jabloňov – Velké Meziříčí…
Co se stalo v době, kdy npor. Bůžek otáčel svůj letoun po fotografování nádraží ve Žďáru nad Sázavou? Co bylo příčinou katastrofy stíhacího MiGu-15? Proč zhasnul v jeho troskách život mladého nadějného pilota? Je před námi spousta otázek a jistota, že celou pravdu se už nikdy nikdo nedozví. Pojďme se však alespoň pokusit za pomoci vyšetřovacího spisu, knih, vyprávění a výpovědí účastníků a svědků zrekapitulovat poslední okamžiky života por. Ladislava Klimka…

 

Po příletu k cíli, jak jsem se již zmínil, rozhodl se vedoucí npor. Bůžek snížit výšku o 200 metrů, což bylo v přípustné toleranci pro daný úkol. Při prvním náletu se však nepodařilo dodržet správný směr přiblížení k cíli. Bylo tedy nutné nálet opakovat. Po druhém průletu, prováděném též ve výšce 1200 m (podle výškoměrů seřízených na letišti před odletem. Ve skutečnosti však nad cílem oba stroje nalétávali ve výšce cca 800 m nad úrovní terénu…), točil vedoucí letoun do slunce. Por. Klimek, zřejmě v tomto okamžiku oslněn sluncem, provedl poněkud ostřejší odklon, přičemž ztratil pár metrů výšky. Tou dobou však již trasa letu vedla nad širokým údolím, což spolu s údaji na výškoměru jeho letounu dávalo pilotovi pocit dostatečné výšky. Hledal na obloze svého vedoucího…
Letoun přeletěl ve stometrové výšce pole a velkou rychlostí se přiblížil k zalesněnému svahu nedaleko silnice. Následoval náraz do vrcholků stromů, exploze a konec. Stroj i pilot skončili v plamenech v lese. Ladislav Klimek se o záchranu nepokusil. V dané výšce by mu s největší pravděpodobností katapultáž stejně nepomohla.  Neměl šanci. Neměl ani čas si danou situaci uvědomit, vše se událo v pouhém zlomku vteřiny…

 

Vyšetřování celé události, jak se dá alespoň odhadnout z fragmentů vyšetřovacího spisu, nenalezlo konkrétního viníka události. I přes závěrečný ortel, že úkol, který měli oba letci toho květnového odpoledne provést neodpovídal úrovni jejich vycvičenosti, je těžké se po dlouhých téměř padesáti letech dobrat nějakého pevného závěru. Oba letci byli dle výpovědí instruktorů i nadřízených na daný let připraveni dobře. Prodělali důkladnou předletovou přípravu a byli po zdravotní i psychické stránce naprosto v pořádku. Též oba letouny nevykazovaly před letem žádných závad…
Na jaře 1957 zahynul mladý nadějný letec, jehož životním snem bylo budovat po 2. světové válce nově se utvářející československé vojenské letectvo. Měl své ideály, nadšení, lásku, miloval létání tak, jako každý, kdo jednou vezme do ruky knypl a vznese se k oblakům. Dnes by již z tohoto mladého muže s největší pravděpodobností byl stařík. Chodil by mezi své kamarády, přišel by mezi nás. Na kolenou by houpal vnoučata a s radostí jim zas a znovu vyprávěl, jaké to bylo tenkrát, když… On ale to štěstí neměl. Položil svůj mladý život na oltář… čeho vlastně? Nechtěl zahynout. Pravděpodobně mu jenom v tu pravou chvíli chyběla ta pověstná kapička štěstí. Vteřina nebo centimetr, Bůh ví…

I on si ale zaslouží naši hlubokou úctu a pár vzpomínek…

      U Březejce, na místě katastrofy stíhacího MiGu, ve kterém poručík Ladislav Klimek ve svých 22 letech zahynul, stojí dodnes malý pomníček. Pilotovi rodiče jej zde nechali postavit krátce po tragické události. Místní lidé k pomníčku ještě dlouho nosili nalezené kousky zničeného stroje. „Po havárii jeho letadla jsme se po nějaké době vypravili na to místo u Březejce. Našli jsme to lehce, protože tam byl vyhořelý kus lesa a ještě části letadla. Já jsem si tam našla klíč od zapalování a celé další roky jsem ho měla u sebe. Dojemné bylo, že na stromě nedaleko havárie visel věnec, snad mu ho tam shodili kamarádi…“

 

Už když jsem o Láďovi začínal psát, byl jsem rozhodnutý se jednoho dne vydat na místo katastrofy. Za pomoci přátel, Dany z Austrálie, Láďovy sestry Líby a plk. Pepy Pavlíka, snažil jsem se prozatím alespoň v mapách a v archivních materiálech objevit přesné místo katastrofy. Jistou představu jsem už také měl. Zbývalo jen sednout do autobusu či do auta a vyrazit do kopců Českomoravské vrchoviny. Slíbil jsem to. Daně, Líbě,… slíbil jsem to i sobě. A hlavně, slíbil jsem to Láďovi…
„Pan Maslejovský? Já jsem Říha, dobrý den. Omlouvám se, že Vás ruším, ale potřeboval bych poradit…“ Pomoc a rada pana Maslejovského, jakož i jeho paní, byly pro mě v tu chvilku nedocenitelné. Nemusel jsem bloumat dalších pár hodin z jednoho kopce na druhý, ale vyrazil jsem tím správným směrem (odkud jsem před chvílí přišel…). Letadel tu spadlo v okolí několik, ale MiG-15 v sedmapadesátém,… „…támhle ten kopec, tam to někde bude. Chodili jsme tam jako děti si hrát… Ale raději se zeptej ještě tady u sousedů, ten les je jejich…“. Sousedé Čamkovi radu manželů Maslejovských jen potvrdili a ještě udali bližší místo, kde by se měl pomníček nalézat. Mohl jsem tedy vyrazit prakticky již najisto…
A skutečně! Po pár minutách cesty lesem, těsně pod vrcholkem bezejmenného kopce, který se na mapách najde jen podle tvaru vrstevnic, stál mezi haldami kamení malinký betonový pomník. Našel jsem to…

 

Splnil jsem svůj slib…

 

Od té doby byli jsme na místě katastrofy několikrát. Vlastně se tam zastavíme minimálně jednou ročně, abychom položili kytičku, zapálili svíčku, poklidili, případně opravili, co nahlodal zub času či vandalové. S kamarádem Michalem Hajnem jsme při jedné z mnohých návštěv pomníček opravili. S Milošem Podzimkem jsme místo důkladně propátrali a nalezli spoustu fragmentů Láďova stroje. Konečně, ty se dají v lese najít dodnes a nepotřebuje k tomu člověk ani žádné složité zařízení. Vrcholem však bylo setkání u pomníku, které se odehrálo v polovině září roku 2011…

Tehdy se na inkriminovaném místě sešli kromě nás pár kamarádů i Láďovi nejbližší. Sestra Líba s manželem,… ale hlavně,… HLAVNĚ!!!,… z Austrálie přiletěla Dana s Billem! Setkání to bylo velice dojemné a nic podobného se asi nepodaří zopakovat, bohužel. Nicméně těch pár chvil, během nichž jsme mimo jiné umístili slavnostně na pomník i novou pamětní desku, nám již nikdy nikdo nevezme…

   Je mír a hukot strojů na obloze zářivě splývá s písní domova, vy živí, buďte pozdraveni, vy mrtví, vy té písni žijte pro hvězdné noci, jitra nachová, jichž dožily se naše děti, vy mrtví žijte ve zpěvu motorů zdvíhajících naše druhy k oblakům…

O autorovi Pytlak

Nec diem, nec horae...

Další články

Vzpomínka na Regiho 2018…

… Mistrovství ČR ke 100 letům československé aviatiky…        Otázka pro znalce: Může v Milovicích před …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *