Home / Aktuality / Projev předsedy spolku Václava Vaška na pietním aktu v Žatci

Projev předsedy spolku Václava Vaška na pietním aktu v Žatci

Pietní akt Žatec 17.9.2019

Většina zde přítomných známe písničku od Jarka Nohavici – Pravda a lež. Pojďme společně posoudit, jak to s těmito pojmy v reálném životě je. Mohu mít jakékoli výhrady, vůči čemukoli a vůči komukoli. Z mého úhlu pohledu přece jsou vždycky oprávněné. To však neznamená, že všichni okolo mne budou zastávat stejný názor. Jsem jenom člověk chybující. Půjdu ještě dál. Mohu mít výhrady vůči všem politikům tohoto státu. Těm současným i těm minulým. O těch budoucích nic nevím, takže asi těžko. Zrovna tak mohu mít nejrůznější výhrady i vůči jednomu z nich, vůči Václavu Havlovi. Setkal jsem se s ním osobně několikrát a nejen podle těchto setkání na něj názor mám. Dnes ta jediná správná parta umělců a vědátorů, politologů a podobných celebrit, jak se sami nabubřele titulují, převážně Prahy a blízkého okolí, se odvolává na odkaz právě Václava Havla. Ale já velmi dobře vím, že minimálně zpočátku jeho politické kariéry, tedy do okamžiku, než začal propagovat tzv. „Humanitární bombardování Jugoslávie“, pokud mu tedy bylo něco naprosto cizí, byl to postoj nadřazenosti nad ostatními… Zato aktuální vyznavači jeho ideálů se takového jednání neštítí. „Havlovo nejznámější heslo mají tihle elitářští týpci stále na rtech, ale svými skutky z něj vypouštějí jedno slůvko. Předložku nad. Pročež nejznámější Havlův bonmot dnes zní takhle: Pravda a láska musí zvítězit lží a nenávistí! Ale ještě je třeba dodat, že ta jejich pravda a láska už dávno nemá se skutečnou pravdou a láskou vůbec nic společného. Dokonale tahle krásná slova zprofanovali,“ „Jsou pouze dvě možnosti. Buď odkaz posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla vůbec nepochopili, anebo je ten odkaz jiný. Zda je to tak, či tak, nechť si každý odpoví sám.“ Pokusím se být konkrétnější. My, ta drtivá mlčící většina, kteří nebydlíme na čísle popisném nejlépe někde poblíž Václaváku, jsme pro tyto násilné sjednocovatele společnosti pouhý póvl, který se snad neumí samostatně obsloužit ani na toaletě. O tom, že bychom byli schopni mít vlastní názor, nemůže být pochopitelně řeč. Považují nás za nesvéprávné poloblbečky, kteří nejsou schopni rozlišit informaci od dezinformace. Řídí se svým přesvědčením, že mít jiný názor, než mají tito demokraté, je přece nedemokratické. My, co jsme staršího data narození, bychom podle nich neměli mít dovoleno sedět sami, bez patřičně vyškoleného dozoru, u počítače. Ale pětiletým dětem dají do ruky smartphone s nejrůznějšími aplikacemi bez obav. Před několika týdny přišel jeden mudrlant – šéf jakési, v jeho očích významné, parlamentní partaje – s myšlenkou, že je nutné zrušit přímou volbu prezidenta. Přemýšlím o tom, že jeho argumenty nechám vytesat do tohoto žulového kvádru před naší památnou lípou. Obyčejný plebs (rozuměj občan), podle něj, nemá dostatečnou inteligenci a schopnosti provést volbu té správné kvalitní osoby, což prý dokazuje zvolení nynějšího prezidenta. Takové schopnosti má v jeho procesu uvažování pouze parlament. Nebyli členové onoho parlamentu náhodou také zvoleni tím samým plebsem (rozuměj občany)? Vskutku zajímavá logika. Občané nemají právo zvolit si svého prezidenta, ale pouze toho, kdo to právo mít bude, tedy toho, kdo se drží správného a dobře zásobeného koryta. Zhruba ve stejné době, kdy on vyjádřil toto hlubokomyslné moudro, lidé demonstrovali na Václavském náměstí a na Letné a mnozí ani nevěděli proč. Dle tohoto odborníka přes všechno tentokrát demonstranti měli dostatečnou inteligenci na to, aby kvůli jejich verbálním projevům a nápisům na transparentech, odstoupil premiér a ministryně spravedlnosti. Podobné demonstrace gramotných nadlidí budou nejpozději za měsíc pokračovat. Jinými slovy – svobodné volby prezidenta republiky nejsou projevem vůle většiny desetimilionového národa a vystoupení 250 000 demonstrantů na Letné ano? Měli bychom začít přemýšlet, dokud je to aspoň trochu legální. Tento fenomén signalizuje omezenou vzdělanost a naprostou neschopnost podobných specialistů na život pochopit, že dějiny našeho národa nezačaly okamžikem jejich vstupu na veřejnou scénu. Urážení lidí z venkova a malých měst je spíše svědectvím mentální a morální pokleslosti těch, kteří tyto urážky vyslovují. Čímpak vynikají nad námi, ostatními? Tím, že umějí lépe držet skleničky se šampaňským? Stydí se za svoje rodiče a prarodiče? Ti, kteří jsou opravdu moudřejší než ostatní, by to sami o sobě nikdy neřekli. Doporučil bych těm rádoby vyvoleným, ať si přečtou Exodus, jako část Starého zákona, nebo snad ještě lépe, tu část Nového zákona, pojednávající o Farizejích. Jejich pocit nadřazenosti je v přímém rozporu s úhelným základem Evropského práva o rovnosti všech lidí před zákonem a všech lidí v jejich důstojenství. Toho samého práva, po kterém oni volají. Ve svém svatém přesvědčení by ukamenovali i Ghándího. Ohlédnu se za sebe, na náš památník a čtu jména na něm zvěčněná. Od první poloviny osmdesátých let dosud jsem se osobně stýkal s většinou, v té době žijících, leteckých veteránů 2. sv. války. Znám životní příběhy mnohých z nich i po té neoficiální stránce. Naprosto přesně vím, co oni, kteří opravdu pro tento národ něco dokázali, co by těmto samozvaným osvícencům řekli. Mohl bych to definovat, ale nechci na tomto důstojném místě být vulgární. Byli to chlapi, kteří se nebáli nazývat věci a jevy pravými jmény v jakékoli době. Nic jiného jim ostatně nezbývalo, pokud se ve válce nechtěli stát snadnou potravou protivníkova dravce. Uvedu to na jednom konkrétním a jednoznačně výmluvném příkladu. Tito lidé si vysoce vážili celého československého poválečného letectví bez ohledu na to, jaké útrapy jim poúnorový režim připravil, nebo zda museli po krátké době znovu opustit republiku. Vůbec nezáleželo na tom, ze které světové strany se po válce vrátili do vlasti. Oni uznávali jen jedno kritérium hodnocení – buď umíš a máš právo zůstat a snad přežiješ, nebo neumíš a v tom případě jdi radši od toho, protože ve válce by se s Tebou nikdo nemazal. Právě od nich jsem se učil, jak se odpouští křivda. I díky jim jsem pochopil, co to znamená pokora a jaký je obsah pojmu – vlastenectví. Po jejich vzoru jsem zvyklý nechodit po špičkách okolo horké kaše. A právě před nimi všemi jsem se na sklonku léta roku 1992 na francouzské vojenské letecké základně v Cambrai styděl a neuměl jim odpovědět na naprosto jasný a konkrétní dotaz. Ptali se mě, proč dopustíme nadcházející rozdělení Československa, za jehož svobodu oni, s nášivkou na levém rameni letecké kombinézy nebo uniformy „Czechoslovakia“, bojovali a jejich kamarádi položili svoje životy. Tehdy mne někteří z nich nabádali, abychom těm Mečiarům a Klausům ukázali sílu letectva, dokud je čas. Znovu opakuji, psal se rok 1992. Co k tomu dodat? Je dobře, že nás, venkovské polointeligenty, kteří se ani neumíme podepsat, je slyšet a vidět. Je navýsost potřebné dát výrazně najevo, že my si základních životních hodnot vážit umíme, že pojmy morálka a vlastenectví nejsou pro nás sprostými slovy, že my ctíme tradice českého a slovenského národa, potažmo československého a českého letectví. Bohužel, na každém kroku jsme čím dál tím více konfrontováni se skutečností, že řízená demagogie a manipulace s vědomím člověka neskončila v tomto státě s listopadem 1989, jak mnozí bláhově doufali a i dodnes si naivně myslí. Naše generace byly v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech přesvědčovány o tom, že existovala pouze jedna jediná správná druhoválečná fronta – ta východní. Jakoby na té druhé evropské frontě, nebo v Pacifiku, nebo v severní Africe lidé také naprosto zbytečně neumírali. Ti samí aktivisté, kteří nám ve své době tloukli do hlav obecná a nic neříkající usnesení ÚV KSČ a různé teorie nesmyslných perestrojek, Ti, kteří nás ještě v červnu roku 1989 nutili odsoudit petici „Několik vět“, aniž by měli odvahu vysvětlit, o čem vlastně pojednává, Ti samí potom v listopadu téhož roku přes noc převlékli kabáty a nestyděli se demonstrovat u sochy svatého Václava proti režimu, který je fakticky udělal. Poté si postupně vychovali k obrazu svému důstojné nástupce. Věřte, že velmi dobře vím, o čem hovořím. Dnes se už dlouho mladí lidé od novodobých propagandistů opět dozvídají o příčinách, o průběhu a o konci poslední světové války v tom lepším případě stěží polopravdu. Na konci tohoto myšlenkového procesu bude logicky popření holocaustu, protože „nacisté“ přece nebyli z Německa a rozhodně nemohli být horší než Stalin a „Rusové“. Schválně, kdo první přijde s tím, že Rudá armáda „osvobodila“ Osvětim jenom proto, aby tam narychlo mohla zakrýt stopy svých zločinů? A to nemluvím o komolení poválečného vývoje až do dneška. Ne nadarmo platí pravda, že dějiny vždy psali a píší vítězové, nebo Ti, kteří se za ně aspoň na pomíjivou chvilku drze považují. Ptám se, proč má značné množství Čechů tu nepříjemnou tendenci stávat se v exponovaných chvílích pivovarskými šimly s klapkami na očích a futrály na uších, když mají vyslovit a obhájit názor a zaujmout postoj, který se zrovna obecně nenosí? Tak tomu bylo dřív a je tomu tak i nyní. Je mi samozřejmě naprosto lhostejné a říkám to zde již podruhé, zda mne za moje dnešní slova bude některý regionální pisálek pomlouvat ve svém plátku, jako k tomu došlo před třemi roky v Žatecko – Lounském deníku. Takže kladu na pomyslný stůl další otázku. Působí debaty v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu Parlamentu ČR jako příklad vystupování lidí, kteří chtějí kultivovat společenský život v naší zemi? Oplýváme skutečně pocitem hrdosti proto, že jsme příslušníky národa, který dal světu Husa, Komenského, Rašína, Masaryka, Čapka, Wichterleho, Heyrovského a další? Máme být pyšni na to, že se naši volení představitelé neštítí dlouhodobě dokazovat, že si opravdu nejsme schopni sami vládnout a sami bránit svoji vlast, tím, že posílají ponižující výzvy do zahraničí, aby naše problémy někde řešili za nás? Před více než sto lety vrchnosti do Vídně, za čas na dlouhou dobu vrchnosti do Moskvy a nakonec i vrchnosti do Bruselu! Na to máme být hrdi? Pro mne a nejsem sám, odkaz těchto mužů za mnou představuje opravdovou hodnotu, na rozdíl od prázdných slov současných i dřívějších kecálků v mocenských a zákonodárných institucích tohoto státu. Mnozí z nich nepředstavují důstojnější roli, než je pouhé legislativní křoví pro ty, kteří ve skutečnosti z pozadí opravdu tahali a dosud tahají za provázky. Kdyby bylo možné jim ta moudra zdanit, státní pokladna by nebyla zadlužená, ale naopak, praskala by ve švech. Právě proto se my, členové spolku Letci – Žatec a členové Českého svazu letectví, snažíme předat mladé generaci trochu jiný obraz o životě, než který je jim servírován v tzv. seriózních masmédiích. Také proto jsme se rozhodli vybudovat v našem městě letecký stánek, jenž mládeži bude připomínat, že zde na Žatecku bylo nějaké vojenské letectvo, které se ve své době snažilo navázat na smysl obětí těch mužů za mnou a které zabezpečovalo nedotknutelnost vzdušného prostoru Československa. Také proto organizujeme od poloviny srpna t.r. v oblastním muzeu Chomutov výstavu o dění na zrušeném letišti Korea, tak jako předtím v Mostě a dvakrát v Žatci. Také proto jsme se rozhodli vybudovat regionální letecké muzeum, aby po nás, až tu nebudeme, zůstal hmatatelný důkaz. Neděláme si patent na rozum. Nevytváříme protipól současné oficiální masáži mozků. My chceme nabídnout pohled na životní souvislosti prizmatem selského rozumu, protože nemáme zájem zase učit naše děti a naše vnoučata ve škole lhát o tom, o čem si povídáme doma. To už tu přece bylo. Aby nesměli mluvit například o tom, že Islám není mírumilovná kultura, v níž žena skoro není člověk. Nebo o tom, že pojmy máma a táta pořád existují, že se jim nemusí říkat pouze rodič jedna a rodič dvě. Nebo o tom, že ti, kteří prosazují oprávněnost nezákonného přistěhovalectví, lžou, protože si ty snadno převychovatelné návštěvníky opravdu do svého 3+1 natrvalo nevezmou, aby je naučili naše pravidla hry. Že o tom pouze kecají na veřejnosti, aby sklidili pochvalné body od svých mecenášů. Jak je možné, že už zase politici chodí do středních škol vykládat studentům, o čem je politika a proč mají spatřovat vzor v ovlivněné švédské záškolačce, Gretě Thunbergové? Aktivní politik, tím méně ministr zahraničí, nemá ve škole co pohledávat, pokud si nemíní zvýšit svoje podvodně získané vzdělání. Bože, jak nechutně je to všechno podobné praktikám normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech a jak nepříjemně blízko je k oficiálnímu zavedení bývalé praxe vševědoucích domovních důvěrnic. Ve světle nejen těchto snadno prokazatelných skutečností ať se někdo snaží přesvědčit nás, nevzdělané venkovany, že za bývalým režimem byla udělána tlustá čára. Tak jako hrdelní, společenské a majetkové zločiny zejména Gottwaldova a Zápotockého režimu nikdy nebyly potrestány, také nedozírné majetkové zločiny hlavně z devadesátých let a první dekády tohoto století zůstaly a zůstanou nepotrestány, tentokrát i díky dobře načasovaným amnestiím prezidentů Havla a Klause. Na začátku jsem položil otázku, jaký význam má pojem pravda a jaký význam má pojem lež? Pravda bývá jednoduchá, to jen lež se musí zpestřit a ozdobit. Pravdu – nezajímají politické tahy ani nápady stranických sekretariátů. Lež – ano. Pravda nemá potřebu vydávat se za lež. Lež za pravdu snadno a ochotně. Pravda zvítězí jedině tehdy, až dokáže to, co je lži vlastní – být agresivnější. Na závěr oslovuji Vás, vážení bývalí kolegové, kteří nás právě sledujete shora od nebeského leteckého báru. Před více než 70 roky jste přinesli ty nejvyšší oběti, abyste pomohli tomuto národu vybojovat svobodu. Svobodu, kterou v současnosti mnozí Češi považují za samozřejmost a nechtějí vědět, co je to paměť, úcta a pokora. To tak bývá, když se lidem vede až moc dobře. Pak snadno ztrácejí sebereflexi a pozbývají na ostražitosti. Vytrácí se slušnost a vzájemný respekt, jako základní předpoklady pro vznik nějaké širší shody. Až bude hůř – a že brzy bezpochyby bude – snad se opět sjednotí. Snad… Z historie však víme, že většinou ale bývá už pozdě a že i tak kolaborantů vždy bylo a zase se najde dostatek. Obecné klišé při těchto příležitostech zní … „V tichosti vzpomínáme“. Aby zlí lidé zvítězili, stačí jim, když ti dobří mlčí. Ujišťuji Vás, že my vzpomínáme a dokud nám někdo násilně nezavře ústa, vzpomínat budeme sakra hlasitě, protože kde je vůle, tam je cesta!

 

S úctou Václav Vašek

O autorovi Frankie

Další články

Anatolij Kvočur v Žatci

Anatolij Kvočur v Žatci

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *