Home / Aktuality / Projev místopředsedy ČsSL Václava Vaška…

Projev místopředsedy ČsSL Václava Vaška…

Vážené dámy, vážení pánové, přítomní hosté.

Především dovolte, abych popřál hlavně zdraví našemu předsedovi a mému dlouholetému kolegovi a kamarádovi, Oldovi Pelčákovi, k jeho půlkulaté pětasedmdesátce, které se před pár dny dožil. Oslavil ji, vedle toho že mu jak vidno zdraví přeje, tím nejlepším způsobem, jak to jen jde. Byl tento pátek vyhlášen jednou z leteckých osobností století.

No a teď k meritu věci. Není pro nikoho z nás nic nového, že rok 2018 je pro Čechy a Slováky velmi významný – ostatně proto jsme dnes tady. Jistě, osmičkové letopočty 1938, 1948 a 1968, jejichž nějak kulaté výročí si letos také připomínáme, nepřinesly vůbec nic dobrého. Vesměs jen ponížení a utrpení. Ale byl tu přece rok 1918. Poslední rok rovněž dlouhého a nesmírného ponížení a utrpení a zároveň první rok světlých nadějí a odhodlání do budoucna. I přestože to nebyla lehká doba, kdo si tehdy připustil, že by mohly přijít již zmíněné další osmičky? Výročí událostí, které závěr tohoto roku přinesl, dnes slavíme, nebo chcete-li, akcentujeme jejich význam. Zdůrazňuji, i když to všichni notoricky víte, že se stým výročím vzniku samostatného Československa jsou spojeny stejně kulaté narozeniny našeho letectví. Za sto let svého trvání československé a poté české a slovenské letectví vykázalo intenzívní život v každém svém dílčím období a v každém leteckém oboru. Nesmazatelně psalo svoji historii. Aktéry tohoto dlouhodobého procesu byli a jsou konkrétní lidé. Žádný ze států, které vznikly rozpadem rakouskouherské monarchie, nepředvedl za celých 100 let ani náznak tak obrovského rozmachu v oblasti letectví.

Dnešní pietní akt tady v Dejvicích u Památníku československým letcům, kteří položili svoje životy na všech frontách 2. světové války, spolu s nedávným pietním aktem na Klárově, připomněly, jaké konce čekají národ a stát, když jeho kompetentní orgány rezignují na obranu vlastní země. Přitom snaha porovnávat kvalitu celkového potenciálu obranyschopnosti Československa v roce 1938 a Česka v roce 2018 je velmi podobna házení hrušek s jablky do jednoho koše, v neprospěch současnosti. O spolehlivosti spojenců, kteří by nám údajně měli v tomto směru v současnosti a do budoucna tzv. vytrhnout trn z paty, jsme se už přesvědčili za těch 100 let nejednou. Ten trn nám tam vždy spolehlivě zarazili až na kost. Když šlo do tuhého, s rozčarováním jsme my a naši předci zjistili, že naši spojenci jsou věrni jen na papíře. Spojenectví se slabým a závislým partnerem je pro velmoc výhodné pouze do té doby, než dojde na lámání chleba. Jakmile by mělo být přistoupeno k faktickému naplnění regule spojenecké smlouvy, vždy se našly a zase najdou objektivní důvody, proč to nejde. Chci věřit, že našim mocipánům tyto pietní akty už poněkolikáté nastavily dostatečně kontrastní zrcadlo, aby měli možnost se konečně probudit.

Dnes, v průběhu svojí úvahy, položím několik řečnických otázek nejen sobě, ale i některým z Vás přítomných. Kdybychom organizovali toto shromáždění  v září t.r., po cestě od Památníku sem, do jednacího sálu, bychom si mohli prohlédnout zajímavou, panelovou výstavu před vchodem do metra s velmi fundovaným obsahem i provedením. Jmenovala se „100 let – Vzduch je naše moře“. Ale – mapovala výstava opravdu stoletou historii československého a českého letectví, nebo jen čtvrtinu století v časovém intervalu 1918 – 1945, jak informoval dodatek k názvu o několika dekádách?

Nemám v úmyslu ani na chvíli zapochybovat o věrohodnosti obsahu těch popsaných 27 let. Se všemi našimi veterány druhé války, kterým bylo do vínku dáno přežít, jsem měl a mám tu čest, že mi do jednoho v dobrém nařídili, abych jim tykal. To je dostatečně významná vypovídací hodnota jejich vztahu ke mně a naopak. Myslím, že nás takových po Československu a poté po Česku moc neběhalo a neběhá. Měl jsem zároveň možnost a čest se s mnohými z nich osobně stýkat i přes námitky tehdejšího vojensko – politického aparátu už od první poloviny osmdesátých let. Znám životní příběhy řady z nich a jejich vzájemné vztahy i jinak, než oficiálně. Tito lidé si vysoce vážili celého československého poválečného letectví a vůbec nezáleželo na tom, ze které světové strany se po válce vrátili do vlasti. Oni uznávali jen jedno hodnocení – buď umíš a máš právo zůstat a snad přežiješ, nebo neumíš a v tom případě jdi radši od toho, protože ve válce by se s Tebou nikdo nemazal. Právě od nich jsem se učil, jak se odpouští křivda. I díky jim jsem chápal, co to znamená pokora a jaký je obsah pojmu – vlastenectví.  A právě před nimi všemi jsem se na sklonku léta roku 1992 na francouzské základně v Cambrai styděl a neuměl jim odpovědět na naprosto jasný a konkrétní dotaz. Ptali se mě, proč dopustíme rozdělení Československa, za jehož svobodu oni, s nášivkou na levém rameni letecké kombinézy nebo uniformy „Czechoslovakia“, bojovali a jejich kamarádi položili životy. Tehdy mne někteří z nich nabádali, abychom těm Mečiarům a Klausům ukázali sílu letectva. Co k tomu dodat?

Po prostudování poutavého obsahu panelů zmíněné výstavy jsme se tedy mohli dozvědět jednu z minimálně tří možných informací:

  • První z nich by mohla být taková, že historie československého potažmo českého letectva a letectví končí rokem 1945. Že od té doby žádné letectví, vojenské ani civilní, v tomto státě nefungovalo, nefunguje a patrně do budoucna už ani fungovat nebude. Zkrátka – Ad absurdum.
  • Anebo, že historici obdrželi od někoho přesně definované zadání a se ctí ho splnili. V tom případě se dost hlasitě ptám a měli bychom se ptát my všichni zde v sále, kdo byl autorem takto zrůdného zadání?
  • Tou třetí alternativou může být naděje. Je zřejmé, že objektivně uchopit vývoj celého letectví v poválečném, dynamicky se měnícím, časově nemalém intervalu téměř tří čtvrtin století, vyžaduje nejen značné pracovní vytížení, ale i určitou dávku odvahy. Nabízí se tedy zmíněná naděje, že jsme byli v září svědky pouze první části výstavy. Třeba do konce roku 2018, to aby se to sté výročí stihlo, nějaký jiný tým historiků zvládne realizovat alespoň rámcově ucelenou vzpomínku na zbylých 73 let existence československého a českého letectví. Takže ze slušnosti počkejme. Do konce roku zbývá přece ještě jeden a půl měsíce.

Bohužel, na každém kroku jsme svědky skutečnosti, že řízená demagogie a manipulace s vědomím člověka neskončila v tomto státě s listopadem 1989, jak si mnozí bláhově myslí. Naše generace byly v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech přesvědčovány o tom, že existovala pouze jedna jediná správná druhoválečná fronta. Jakoby na té druhé evropské frontě, nebo v Pacifiku, nebo v severní Africe lidé také naprosto zbytečně neumírali. Ti samí aktivisté, kteří nám ve své době tloukli do hlav obecná a nic neříkající usnesení ÚV KSČ a různé teorie nesmyslných perestrojek, potom v  listopadu 1989 přes noc převlékli kabáty a demonstrovali u sochy svatého Václava proti režimu, který je fakticky udělal. Poté si vychovali k obrazu svému důstojné nástupce. Věřte, že vím, o čem hovořím. Dnes se už dlouho mladí lidé od novodobých propagandistů opět dozvídají o příčinách, o průběhu a o konci poslední světové války v tom lepším případě stěží polopravdu. A to nemluvím o komolení poválečného vývoje až do dneška. Ne nadarmo platí pravda, že dějiny píší vítězové, nebo Ti, kteří se za ně aspoň na pomíjivou chvilku bláhově považují. Ptám se, proč má značné množství Čechů tu nepříjemnou tendenci stávat se v exponovaných chvílích pivovarskými šimly s klapkami na očích a futrály na uších, když mají vyslovit a obhájit názor a zaujmout postoj, který se zrovna obecně nenosí?

Velmi zajímavý v tomto směru je malý exkurz do průběhu již zmíněné Ankety o československé letecké legendy století, jejíž výsledky byly vyhlášeny minulý pátek v muzeu Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi. Mezi 280 kandidáty, navrženými česko-slovenskou odbornou porotou na toto ocenění, se objevila také jména slovenských pilotů, kteří za druhé války bojovali v sestavě Wehrmachtu. Byli to piloti, kteří plnili rozkazy. Nic víc, nic míň. Opět jsme u toho – buď umí, nebo neumí. Mám za to, že právě tento rok, rozuměj 2018, se nabízel jako vhodný ke sblížení generací, ke sblížení a vyjasnění různých názorů na stejnou záležitost. Ovšem prozatím tomu nasvědčuje jen velmi málo faktů.

            Světlou výjimkou je toto. Na začátku letošního roku ČsSL požádal MO a jeho prostřednictvím i VHÚ o analýzu historických souvislostí směrem k objasnění a zdůvodnění návrhu opětovného zavedení Dne letectva/letectví v České republice. Chtěli jsme jej právě dnes, na tomto shromáždění, oficiálně vyhlásit na den 15. září, tak, aby tento termín sblížil oba dlouhodobě rozlišné názorové proudy. Jak všichni víme, na Slovensku Den letectva zrušen nebyl. Přestože se původní záměr nepodařilo včas realizovat, je dlužno s uspokojením konstatovat, že pan Jiří Rajlich na toto téma otevřel příležitost k veřejné diskuzi v zářijovém čísle časopisu L + K. Jeho úvaha se stala, s jeho laskavým svolením a se souhlasem šéfredaktora časopisu, součástí publikace, kterou ČsSL vydal při příležitosti dnešního setkání. Každý z Vás ji máte před sebou.

Ale naopak jiný příklad za všechny – dne 19. dubna 2018 obdrželo MO moji oficiální písemnou žádost, jako místopředsedy ČsSL, aby doporučilo jmenování plukovníků v záloze, Vladimíra Remka a Oldřicha Pelčáka, do první generálské hodnosti. Kdo jiný by to měl podpořit? Ministerstvo zemědělství snad? Avšak jak by řekl klasik – jsem blbej jako vánoce. Naivně jsem to pokládal za hotovou věc zejména, když jsem svoji žádost předjednal s některými funkcionáři GŠ a když písemně vyjádřil souhlasné stanovisko i NGŠ, Aleš Opata. Dne 20. září t.r., tedy v naprostém rozporu s pravidly ve státní správě téměř po půl roce, mi náměstkyně ministra obrany pro řízení sekce právní, paní Alena Netolická, odpověděla, že si sice obou jmenovaných samozřejmě všichni na ministerstvu váží, že všichni obdivují jejich zásluhy, ale že zákonné překážky brání doporučení jejich jmenování. Nejdříve jsem se zhluboka nadechl a po té jsem oba zmiňované zákony laicky prostudoval a nechal si svůj poznatek právníkem potvrdit. Pak jsem obratem napsal už méně korektní žádost o jasné a exaktní vysvětlení. Dodnes čekám marně. Chceme tedy tvrdit, že ani let prvního neamerického a nesovětského kosmonauta, nebyl celosvětově neopakovatelnou historickou událostí jenom proto, že nebyl realizován buď před rokem 1948, nebo až po roce 1989? Ať ti, kteří mojí žádosti z malicherných pohnutek nechtějí vyhovět, dokážou byť jen z poloviny to, co Remek s Pelčákem. Pak je možná,  s velkým sebezapřením, budu respektovat. Mám za to, že těmto lidem by např. rok 1942 vadil méně než rok 1978. Věřte, že můj boj proti personálním dogmatům MO zdaleka není u konce. Jen tak mimochodem, v září t.r. jsem v ČTV sledoval on-line rozhovor redaktora Daniela Stacha s trojnásobným americkým kosmonautem, Andrewem Feustelem, nacházejícím se aktuálně na ISS. Andrew naprosto spontánně vyslovil uznání Vladimíru Remkovi. Ale to asi nic neznamená, on tomu patrně nebude moc rozumět.

Takto bych mohl vršit jeden reálný příběh na druhý, kdy se bojíme přiznat, že jsme nebyli příživníky, že jsme tu slušně žili a žijeme, pracovali a pracujeme a že bez výsledků naší práce a mnohdy i obětí by nebylo dnešní úrovně života. Sakra, vždyť to je normální běh evoluce. Nebo budeme popírat i Darwina? Jistě, dělali jsme i chyby. Ale kdo z těch inkvizitorů, kteří naši generaci dnes chtějí soudit, anebo se občas zastydí veřejně se k nám hlásit, může zodpovědně vědět, jestli zítra těch chyb nenaseká daleko víc?

Těsně před závěrem svojí úvahy chci vyjádřit hlubokou úctu těm několika letcům, kteří v roce 1918, krátce po vyhlášení samostatnosti Československa, v sobě našli odvahu zabavit v letecké škole v Chebu značné množství letadel jako první vklad pro vznikající československé letectvo. Toto letectvo a letectví se za velmi krátkou dobu a právě ve jménu hesla „Vzduch je naše moře“ rozvinulo na světově uznávanou úroveň. A vůbec žádný vliv na to neměla skutečnost, kdo z těchto mužů za Velké války oblékal rakousko-uherský, kdo italský, kdo francouzský a kdo legionářský dres.

 

Dovolte mi, abych z tohoto místa složil hold všem našim skvělým mužům, kteří neváhali vyměnit „relativní“ pohodlí za odchod do dějišť 2. sv. války a svým angažmá v sestavě francouzského, britského a sovětského letectva pomoci vybojovat naši budoucí svobodu. Ti chlapi, na rozdíl od mnoha vševědoucích politických představitelů napříč celými sto lety, nepovažovali pojem Vlastenectví za sprosté slovo. Oni jeho obsah dokazovali svými životními příběhy. Drtivé většině z nich se za to dostalo v padesátých letech patřičného ocenění v podobě žalářů, nebo přinejmenším likvidace smyslu jejich životů, což bylo létání. Ironií osudu je fakt, že je soudili lidé, kteří buď do té doby nic nedokázali, anebo potřebovali odvést pozornost od vlastní viny. Ani dnes tomu není jinak.

Chci zde rovněž hlasitě připomenout osudy všech mých předchůdců, mých vrstevníků i následovníků, kteří položili životy, ale třeba i jen strádali a strádají v náročné službě při ochraně suverenity vzdušného prostoru státu, od roku 1945 do této doby. Ránu do týlu tomuto konstatování, více méně srovnatelnou s Mnichovskou zradou v září 1938, zasadili opět spojenci v srpnu 1968.

S úctou se skláním před schopnostmi a uměním aktérů ve všech odvětvích leteckých sportů, kteří přiváželi světové mistrovské vavříny a pokračují v tom dodnes.

Není snad hodna hrdosti také ta skutečnost, že letecky se do nedávna mohl každý Čech i Slovák, který na to měl, dostat do všech světadílů s československým, resp. českým dopravcem? Rovněž známa pravda, že Československo bylo zakládajícím členem Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), hovoří jasným argumentem.

Chci vyslovit uznání všem českým a slovenským leteckým vědcům, konstruktérům všech druhů létajících aparátů, ale i technikům a mechanikům.

Vážím si entuziasmu všech poctivých lidí, kteří v regionálních muzeích shromažďují letecké artefakty bez ohledu na to, ke které době a na kterou stranu fronty náležely. Tak, jako aerodynamika uznává pouze fyzikální zákony, také ohnuté ojnice leteckých motorů a zbytky kokpitů nebyly a nejsou poslušny politických výmyslů.

A úplně na závěr chci položit poslední ze zásadních otázek. Proč už konečně nezačneme, alespoň my – aviatici, používat tolikrát osvědčený český selský rozum? Buďme sami sebou a nepanáčkujme podle toho, jak nám kterýkoli Velký bratr z kterékoli světové strany falešně píská do taktu. Používejme pomyslný hudební sluch. Snažme se hledat způsoby, jak přimět orgány zákonodárné a výkonné moci, ať činí vše pro to, aby se naši potomci nedočkali zase nějakých osmiček, plných utrpení a ponížení.

 

V Pražském Domě armády, při příležitosti Slavnostního shromáždění ke 100. Výročí vzniku čsl. letectví, dne 7.11.2018  

 

S úctou místopředseda ČsSL, Václav Vašek

 

O autorovi Pytlak

Nec diem, nec horae...

Další články

Ta naše stoletá…

… aneb Proč přišel Tatíček Masaryk pěšky… Blíží se slavný osmadvacátý říjen. Den, kdy oslavíme …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *