Home / Aktuality / Přestupní stanice Taipei…

Přestupní stanice Taipei…

Po předlouhém putování, bez jakékoliv nadsázky napříč půlkou zeměkoule, opouštíme mohutný plechový doutník „Sedm-sedm-sedmičky“. Loučíme se s posádkou a vstupujeme na půdu Tchajwanu. Respektive od doby nedávné Čínské republiky… 

 

Původní plány, že bychom se mohli po přistání vydat do cca 40 kilometrů vzdáleného Taipei, vzaly poměrně rychle za své. OK, nabízela se celá řada zajímavých památek, nebo alespoň výstup na „Taipei 101 Tower“, v roce 2004 nejvyšší budovu světa (psali to na Wikošce…). Ale těch 13,5 hodiny ve vzduchu nás totálně odrovnalo. Frankie s holkama sice pochrupovali už v letadle, zatímco já vyhlížel z okýnek a sledoval bílé mraky na černé zemi, osvětlované městy, silnicemi,… kdes v dáli bouřkou,… a shora milióny hvězd. Tož se mi to vrátilo až tady…

 

Ale drželi jsme se statečně. Ono už jen protoulat se změtí ulic a uliček letištního mraveniště, nahlédnout do všech duty free shopů, ochutnat něco z místních specialit a zejména pak osvěžující a chutné zelené čaje…

Mimochodem, když jsme u těch duty free shopů,… samozřejmě, jak to tak na mezinárodních letištích bývá, především šlo o obchody světoznámých módních značek, alkoholických nápojů a parfumérií. Takové ty, co ve výloze deset na deset umístí doprostřed jednu voňavku, která však v případě nákupu uhradí vše ostatní na půl roku dopředu. OK, patří to ke koloritu podobných míst. Za sebe však jsem nucen konstatovat, že mnohem zajímavější byly menší obchůdky se zbožím místní provenience. Ať už již zmíněné čaje a pochoutky, suvenýry, ale také obchůdky se zbožím,… jak to nazvat,… kulturního zaměření? Historicky a kulturně tradiční věci, šátky, obrázky, ozdoby, šperky,… atd., atd..

Jen škoda, že na to nebylo dostatek sil, fyzicky ani psychicky. Ani silné černé několikanásobné presso to nespravilo. Ani zeleninový salát a pečená ryba. Prostě jsme po několika málo hodinách pobytu zde zakotvili v Plaza Premium Lounge, drobek se zkulturnili ve sprše, ponořili se v měkké polštáře polstrovaných křesel a odebrali se do říše snů…

 

Bylo to potřeba, o tom nemůže být pochyb. Však jsme také vydrželi spát několik hodin. Probudit se pak do provozuschopného stavu bylo sice poněkud složitější, ale tu nezbytnou dávku sil nám to dodalo…

 

 

Síly budou ještě dnes potřeba. Teď, kdy píšu tyto řádky a kdy doma odklízejí několikacentimetrové nánosy sněhu, kdy doprava kolabuje, protože (jak pěje klasik…) dva centimetry sněhu a u muzea čtyři,… čeká nás ještě zhruba pět hodin čekání. Nevím, možná ještě vyrazíme do uliček, pokochat se a snad si to teprve teď užít trochu lépe. Pak nasedneme do dalšího stroje a vyrazíme konečně a definitivně do země klokanů…

 

No a tu Stojednavěž si necháme, až poletíme zpátky…

O autorovi Pytlak

Nec diem, nec horae...

Další články

Pozdrav pro Tkaničku…

„Pouze národ, jehož muži jsou připraveni chopit se zbraně a bojovat, případně i zemřít pro …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *