Home / Aktuality / Piráti z Karibiku…

Piráti z Karibiku…

… aneb Jak utopit Dr. Šlejhara…

Ká-já zpitej zas jak Dán prošvihnul odjezd parníku snů. Máma ta pláče že sám odsoudil se skrz pitku ke smutnému zítřku svých dnů. Přístavem se toulá a lístek svůj žmoulá, protáhnul ten mejdan pár dní. Náhle z novin zpráva, že ledovec jak kráva potopil ten slavný parník…

Každej rok si říkám, tedy v případě účasti, že tenhle ročník Poháru starejch křesadel v neméně Starým Kolíně vejde do dějin. Mno,… po posledním víkendu musim říct, že tenhle ročník už tam vešel. Skočil tam rovnejma nohama, jak Kája do náhonu…

OK, pár let jsem teď vynechal. Pracovní důvody, vycházelo to na blbý víkendy. Navíc se po požáru před třema rokama chvílku nejel pětiboj a nebylo kde nocovat, Mordechaj ve stánku prodával teplý pivo a studený párky, prostě jsem dal voraz. Letos ale nikolivěk. Na komandu to vyšlo, prohodila se nedělní vypajdávka za sobotu (díky, Janinko…) a jelo se. Jen já a Štěpka. Chico nemohla a Matěj nechtěl…

Navíc jsem potřeboval jet, protože do Mikulau se letos nedostanu. Takže šance si bouchnout bude pak až zase nejdřív na podzim, kdyby třeba eventululálně vyšly Velvary. Nebo až v prosinci Krůta. A co víc, po delší odmlce mohly zase zahrát Zvony z Kotary. Tady ve StaKo se to tak ouporně nebere…

Už při příjezdu bylo lze sledovat, co se tady za těch pár let změnilo. Mordechajovi narostly pejzy a místo původní vyhořelý haciendy stál patrovej grandhotel U nudle. Mno, já nevim. Chápu, že je nějaký zázemí pro čvachtaly třeba, ale tohle se sem teda moc nehodí…

Jeli jsem toliko ve dvou, tudíž nebylo třeba stavět oba příbytky. Sice jsem počítal s tím, že Štěpka asi neopovrhne celým stanem pro sebe, ale velkoryse přijala nabídku na sdílení společnýho prostoru v sheltru. Stavění jsme navíc nechali až na večer, bychom se nezdržovali…

A bychom nezdržovali, ono to totiž tenhle rok nějak všechno docela dobře odsejpalo. Je fakt, že lidí bylo míň, ale… A zase, všechno v klidu a pohodě, no stress. Himl, proč to takhle nejde i jinde?…

Tedy ku střelbám. Již mnohokráte opakoval jsem jedno a totéž – když něco funguje, proč to měnit? Tedy nějak zásadně, drobný úpravy, aby armáda získala alespoň nějakou chabou naději na zisk trofeje, už tak nějak považujeme za normální a se na ně vlastně těšíme, žejo…

Tradičně se střílely tři disciplíny:

– mířenka – nekrytě stojící figura na 50m, šest ran, deset minut

– lovecká – srnec na 50m, před ním srdce v kruhu na cca 30m, první povinně do srdce, zbytek do pěti minut na srnce, co kdo nastřílí. Za zásah srdce 30 bodů, za kruh kolem 10 bodů, zbytek dle bodování na srnci

– obrana tábora – tři nekrytě stojící figury na 30m, šest ran, limit 4 minuty. Povinně po dvou ranách zleva na každou figuru. Za druhou byly dvojnásobný body, za třetí trojnásobný

Jak vidno, dalo se v průběhu střelby poměrně dost získat. Ale taky ztratit. Taky si tam spousta lidí docela slušně nahrabala. Já se, kajícně přiznávám, držel tak nějak spíš na zlatým středu, možná kousek za nim. Prostě mi to letos nějak extra nešlo. Ne snad, že bych se netrefoval, to jo a vcelku přijatelně. Ale Zvonečky mě zlobily. Byly naštvaný, že si dlouho nezazávodily. Každou pomalu třetí, někdy i druhou ránu musel jsem jim vyloženě domlouvat. Buď to nešlehalo do hlavně skrz debilně úzký zátravky (zřejmě dle norem Uhňyje…), nebo nekřesaly šutry. Takže jsem v podstatě všechny stejdže o jednu ránu vždycky nedokončil. Kdyby jo a střílelo by to tak jako ty trefený, výsledek by byl mnohem lepší, si myslim…

A to mluvim jen o kategorii „civilní mušketa“. Letos jsem se zase zkusil přihlásit i do křesadlovejch pistolí, jsa vybaven Marvanovou zapůjčenou Dýmkou indoktrinace a míru. Ta střílela z technickýho hlediska kousek líp, i když jsem taky šutr musel kolikrát přemlouvat. Dokonce jsem pak ke konci chytil i dobrej grif. Ale tam jsem stejně šanci uspět neměl. Borce typu Eagle, Pavel Pešta, Milan a Pavel Hanuš prostě nepřestřílíš. To bylo jen o zážitku. A ten se dostavil…

I letos se jel voyagerskej pětiboj a tam už se dostávám k hlavnímu zážitku celýho víkendu. K tomu nezapomenutelnýmu, zmíněnýmu na začátku. Jak víme, pětiboj je z celýho klání vždycky to nejvíc nejlepší. Tady se ukážou pravý chlapi! Hrdinové a objevitelé divokejch krajů!Bez bázně, Hany, někteří i bez posádky…

Takových hrdinůch obvykle se mezi závodníky nenajde mnoho. Ani netuší, o co přicházejí! I letos jely tudíž jen dvě posádky, jedna, pod velením pravého muže Lucky (+ Milan, Matěj, Kája a Důďa), druhá, naše osvědčená s hrdinným kapitánem Parafínem (+ Pytlák, Petr Štorek, Strakoš a Marvan). Pořadí pro plavbu bylo však opačný, osádka Černý perly se bála zadrhnutí v podrostu, tak nás nechala prorážet cestu…

Musím konstatovat, že i přes jistou nesourodost posádky (Petr se Strakošem jeli poprvé) jsme se z hlediska techniky řízení pohybovali asi nejlíp, co pamatuju. Pravda, nezvolili jsme zdrcující tempo, proč taky? Odplácat rychle to umí každej, ale užít si to, to je umění! Navíc Marvan prohlásil, že je to naposledy, co pluje, tedy jsme chtěli, aby z toho něco měl. Zatáčky jsme vybírali krásně čistě, všude jsme začali manévr tak akorát včas, pamatujíce na setrvačnost a proudění vod. Větví i překážkám ve vodě jsme se vyhejbali taky bez problémů, což musela s obdivem kvitovat i popelující polétavá volavka, sledující nás po celou dobu plavby džunklí mlejnskýho náhonu. Žádnej bordel a padlý stromy naštěstí cestou nebyly, co zůstalo, odtlačil Střelec jako předjezdec. Takže parádička. Jen jeden problém rýsoval se na obzoru a naplno se projevil ve finální části plavby. Pramička původní byla jednak větší a širší, jednak oplývala mohutným vlnolamem na přídi. Tahle nová,… mno,… zůstaňme raději jen u „tahle“,… byla výrazně užší a hlavně bez vlnolamu. OK, přenášela se mnohme líp, asi se s ní i líp manévrovalo. Ale po průjezdu jezem, kterej byl letos docela rozpumprdlíkovanej, ať jsme se drželi všech zaběhnutejch rad a pravidel, nahrnula se přes příď spousta vody. A to tak velká, že Doktor, řečený Neplavec I., začal hystericky ječet: „Pádlujte! Hrabejte, volové! Dělejte, nebo se, ó, nebesa, utopíme!!!“ Po chvilce však, uvědomiv si, že mezi bortem a hladinou zbejvaj zvenku i zevnitř nějaký dva, tři centimetry, zjihnul a nařídil plouti pijánko, hlavně se moc nemlet, protože uprostřed řeky je teda jakože hloubkáááá…

Vono díky tomu nakonec nedošlo ani na tu vlajku. Tuto jsme sice vztyčili už pod mlejnem, jako stěžeň posloužilo Marvanovo zádo. Nicméně po pár metrech jsem si uvědomil, že na první nízký větvi bychom se v lepším případě zašprcli. V horším by se to našponovalo a stařeček Marvan by byl vypálen jak katapultem a po absolvování balistické dráhy středního dosahu by zafungoval jako hlubinná puma. Je fakt, že ponorku jsme teda zahlídli, to jo, metelila proti proudu, až se jí za periskopem prášilo. Ale obětovat kvůli tomu stařečka hrdinu, to ni!…

Loď jeho carského veličenstva Archanděl Michael tudíž do přístavu nedoplula pod vlajkou, anóbrž (téměř) pod vodou…

Zbytek naší účasti v pětiboji se poté odvíjel přesně dle utrpěnejch následků. Sekyra ještě relativně OK, ale na křesání jsme skoro ani nepohořeli. Prostě nám to nešlo rozkřesat, pak ani rozfoukat. Nakonec to chytlo až za cenu pravejch řas a pravýho obočí, nicméně až po žalostnejch osmi minutách…

Na střelnici bylo pak dílo zkázy dokonáno. Pod vodou bylo na lodi úplně všechno, což by sice na Marvanesky nevadilo, kdyby ovšem nenateklo i do prachovnice. A kdyby si nějakej kokot nenaládoval do hlavně kuli na totálně prochcaným flastru. No ale co už. Rozebíral jsem dneska třikrát, rozeberu počtvrtý. Odbouch jsem to Marvanovou flintou a utěšoval se tím, že ta devítka byla určitě ode mě…

Myslel jsem si, že jsme prostě měli jen smůlu. Nicméně po návratu druhý posádky jsme zjistili, že i Černá perla se problémům nevyhnula. Nicméně posádka zvolila nefér přístup a jala se zrychlit svou plavbu podvodem. Kterak bych to řekl, aby se to pochopilo? Prostě a jednoduše, pod jezem odhodila balast. Chudák Kája „Jack Sparrow“ Šlejharů byl vyklopen zády napřed do brázdy za lodí se slovy: „Však ty nějak doplaveš…“ Nestihl se ani bránit, nestihl slova říci. Nebejt jeho léty vypracovanejch instinktů, teď by již plul někde kolem Drážďan, případně by visel na česlech vedle nafouknutejch kaprů a tolstolobiků. Z posledních sil zahrabal ve vodě mohutnejma svejma tlapama a zachytil se za okraj lodi. Nepovolil ani přes několikero plácnutí pádlem po prstech a lebce. Když pak posádka zjistila, že je vše pečlivě zaznamenáváno pro generace příští z paluby Střelcovi nafukovací minolovky, náhle obrátila a naoko začala zachraňovat tonoucího spoluplavce. No jak jsem řekl, hanebné, podlé a unfair!…

Však za to po zásluze skončili až předposlední. Pcha!…

Navečír jsem byl vcelku rád, že se mi povedlo složit Zvonky do stavu, aby daly ještě jeden výstřel na malovanej terč. Ten jako vždycky skončil kdes v podrostu, tahle disciplína mi prostě nejde. S pistolí se mi pak zadařilo trošku víc a trefil jsem horní růžek terče. Spící Medvěda ostatní na mě snažili nastražit boudu a se domlouvali, že schválně netrefí. Prostě kampaň jak před volbama do Uhňyjního Rajchstágu. No ale Pavel Pešta ukázal pravej charakter a terč si vystřelil on. Děkuju, parde, jsi skutečný kamarád…

To ti pak byla taková úleva, když bylo po všem. Ještě jsem vyčistil kvéry, což zejména Zvonečky potřebovaly jak prase drbání – po pobytu ve vodě byly již na mnoha místech pokrytý tymoshenkou. A pak hurá k izraelitovi na jedno pořádný orosený…

A prohlídnout si obchůdky. Ale kde je Nibouš?…

Příjemnou změnou, další v pořadí za ta léta, bylo vyhlášení všech výsledků najednou už večer. Myslím, že to tak je výhodnější, s ohledem na ty, kdož musí odjet dřív a nemohou čekat do neděle. Jaký bylo moje překvapení, když jsem za tu dnešní ostudu a technický trable vyhrál druhý místo v civilních křesadlovkách! Tak nevim, Pámbu nebyl doma? Třetí místo bral Petr Štorek a první Marvan! Takže všechno naše posádka! A stejně se pak uchytil i Doktor! Jo! Jsme dobrý!!!…

Bylo zaděláno na prima večer…

No,… a teď teda ten stan, ne?…

Vtom kdosi vytáhl první rum z Karibiku…

Asi nějaký pirát…

Příjemný posezení s kamarády utíká vždycky strašně rychle. Ani si to člověk neuvědomí. Je o čem povídat, je si na čem pochutnávat (anžto se s nápoji i pochutinami hraje oblíbená hra „Nech to kolovat“…). Vzpomíná se na veselé historky z tohoto i předešlých ročníků, ale i z jiných závodů. Nad hlavou poblikávaj hvězdy, mezi stromy usilovně svítí měsíc vlastně ještě v úplňku, jemně pohoukává Henry…

Pak ti začne padat u ohně hlava a to je neklamná známka toho, že je čas přesunout se do hajan…

Ráno jsme měli sbaleno strašně rychle. Jasně, díky tomu, že byl jen jeden stan a nějak jsme přes den ani moc nekrámovali. Už jsme ani nelezli do stylovky. Ještě snídaně a ranní káva, srovnat dluhy u Mordechaje, postupně se ještě rozloučit s kamarády, co odjížděli dřív jak my…

Podívat se na loď v přístavišti,… že by nová akvizice na pětiboj? Pirátský to je dost…

Pokochat se tím, kterak Doktor venčí sovu a kterak sova loví myš

No a domů…

Fotky – Lenka a Milan…

Fotky – Střelec…

Pár kousků ode mě… (Ale se střelbou to tentokrát nemá moc co společnýho…)

Smutně, jako vždycky. Ale s pocitem, že ten víkend byl fajn a užili jsme si ho. Navíc, dyk on ten rok uteče jak voda v náhonu…

Cestou jsme si ještě udělali malou odbočku. Chtěl jsem Štěpce ukázat lom Skalka u Velimi. Nádherný místo s duší, trošek strašidelný. S pořádnejma, vpravdě prehistorickejma obludama pod hladinou. Akorát teda, od minule ta voda pěkně zarostla řasou. Šáde, himl…

Nicméně doporučuju. A dokonce se to obejde i bez rýmy, babišnice už odkvetla…

O autorovi Pytlak

Nec diem, nec horae...

Další články

Ještě jednou Sabaton…

Kluci ze Sabatonu vydali dokumentární film o koncertu v Plzni. Sám o sobě rozhodně stojí …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *