Home / Frankie / Od letadel k autům

Od letadel k autům

Vrátili jsme se domů k Jirkovi, přesedli do Forda a vyrazili směrem na Stanthorpe. Jak jsem správně předpokládal, nastal fukot, a to doslova. Při devadesáti kilometrové rychlosti, kterou napodiv dokázal Ford vyvinout, jsem si připadal jako na motorce. A ten fukot v kabině byl takový, že jsme měli na hlavě kohouty až ke stropu. Nejenom, že zašupovací dveře nešly dovřít a skrz deseticentimetrovou mezeru se dovnitř tlačil vzduch, ale Jiří mívá neustále otevřené okno a loket z okna ven, aby prý srazil stařecké návaly horka. Tím pádem jsem měl neustále od průvanu ztuhlý krk. Tak staré auto zcela pochopitelně postrádalo „air-condition“. Hlavně že má automatickou převodovku. Tak jsme tam v průvanu seděli jako pankáči, jen si ty číra nastříkat barvou. V duchu jsem se tomu uculoval, a abych opravdu nebyl jako na motorce, uvelebil jsem se a nohu jsem si hodil na podběh. V tu chvíli mi koleno málem vymlátilo zuby.
„Jiří, ty na tom levém předním kole snad vůbec nemáš tlumič?“
„Víš, já pořád sedím na pravé straně, tak jsem ještě neměl čas si toho všimnout. Prosím tě, jezdím s ním čtyřicet let a všechno bylo doteďka dobrý. Jen si do toho sedneš ty, už je to auto na prd. A air-condition nepotřebuju, jezdím s ním jenom do míst, kde bydlí Standa. To je tisíc metrů nad mořem a tam ho není potřeba, tam už je chladno“.
Krásné zdůvodnění. To auto bylo naprostý žentour a plečka a tak jsem tiše v koutku trpěl do doby, než jsme se s Jiřím vystřídali. Čtyři sta kilometrů je přece jenom flák cesty a Jiří mě laskavě pustil za volant.
„Ale pomalu, já se na sedadle spolujezdce strašně bojím“.
Při vyjíždění na silnici jsem místo za páčku od blinkru chytil za propisku, která ji nahrazovala, a jenom jsem čekal, jakých dalších tuningových úprav se ještě dočkám.
„Víš, že máš pravdu, ten tlumič bude asi opravdu vytlučený“, dozvídám se po chvíli. „Budu ho asi muset vyměnit“.
„Vyměň celé auto, ten tlumič už asi neseženeš. Nejen že se už přestaly vyrábět, ale tohle je snad poslední auto tohohle typu z roku 1971, které ještě po světě jezdí“.
„Pche, mě ještě přežije“, utrousil Jiří.
„Tebe třeba jo, ani mu to moc práce nedá, ale mě už by nepřežilo“, pokračuji v černém humoru.
Takhle nějak probíhala naše konverzace po celou dobu hledání zlata. Podivný začátek, kdy jsem si říkal, že tohle už znovu nemusím, se měnil v naprosto neobvyklý a příjemný zážitek a užili jsme si spoustu srandy. Myslím, že mám v Austrálii o jednoho kamaráda víc a doufám, že ještě někdy v budoucnu obohatím své zkušenosti se zlatem dalšími výlety s Jiřím.

Frankie

O autorovi Frankie

Další články

Se Singapore airline do Číny

Zanedlouho po mém návratu z druhé cesty za zlatem, někdy koncem léta 2010, už mě opět …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *