Home / Frankie / Nejvýchodnější hajzly.

Nejvýchodnější hajzly.

V nedávném příspěvku někdo popisoval, jak si užil záchody v bývalém Rusku. Neodpustím si malou poznámku k sociálnímu zázemí v Číně. Vzpomínám na chvíle v našem českém socialismu a na okamžiky, kdy jsme navštěvovali záchody v restauracích a hospodách při účastech na automobilových závodech. Starší bratr, se kterým jsem tehdy jezdil, mě vždy vyslal na výzvědy abych zjistil, jaké mají záchody. Protože za „totáče“ byly záchody všude hrozné, chodil jsem jedině na dámské. Ty byly v daleko přijatelnějším stavu, a když jsem bráchovi referoval, většinou jsem řekl, že to docela jde. On šel pochopitelně na pánský záchod, a když se vrátil, povídá.

„Ty čuně, jak to musí vypadat u vás doma, když jsou tady podle tebe docela slušné. Nedá se tam přitom smradem a špínou ani vydržet“.

Když jsem mu řekl, že chodí na blbý hajzly, začal i on používat mojí metodu a „přesedlal“ na dámské. Jenom se nám začali zmenšovat pindíci a zvětšovat prsa, protože jsme čůrali vsedě.

Ale zpátky k záchodům v Číně. V poslední firmě nebylo zbytí a museli jsme s Marínem použít firemní WC. Maríno běžel jako první a já se teprve o něco později vydal za ním. Celá fabrika byla opravdu špičková a dalo se u nich jíst z podlahy. Se záchody už to bylo o poznání horší. Vykachličkovaný domeček mimo hlavní budovy měl malou předsíňku, kde jsem si nemohl ani kabát odložit. Vlezl jsem do vlastních záchodů a koukal jsem jako puk. Řada kójí oddělených zídkou vysokou něco málo nad úroveň pasu a v jedné kóji polo stojí, nebo spíš polo sedí  Maríno, rukama se drží zídky na každé straně a s očima vytřeštěnýma tlačí a tlačí. Intimita, na kterou jsme zvyklí u nás, veškerá žádná. Jenže já také musel a bez dlouhého rozmýšlení jsem zaplul do vedlejší kóje. Pravda, všude dlaždičky, ale svůj božíhodový kabát jsem se opravdu štítil přes tu zídku přehodit. Malinkou chvilku jsem si tak trochu nevěděl rady, ale vzápětí jsem stáhnul gatě, kabát přehodil nahoru přes záda a otočil se zadkem ke zdi. Jsem zvyklý na všechny druhy záchodů, ale tady nebyla žádná díra do země. Jenom žlábek u zdi, do kterého bylo potřeba se trefit a po vykonání potřeby to „nějak“ spláchnout. Držel jsem se v polodřepu oběma rukama zídek a abychom se přitom nemuseli s Marínem držet za ruce, byl jsem raději ob kóji vedle. Třeštili jsme tedy oči na sebe, ale práce to byla taková na prd.

„Maríno, myslíš, že jsme správně na pánských hajzlech, nebo je mají společné se ženskýma? Tady člověk ani neví, jestli má při čůrání jenom rozepnout poklopec nebo také stáhnout kalhoty.“

„Myslíš, že tohle jsou hajzly jenom na čůrání? Ty vole, to by byl průser. A ještě aby nás tady tak načapala nějaká baba, jak tady s vytřeštěnýma očima tlačíme. To by byla mezinárodní ostuda, rychle pryč“, odpověděl Maríno.

Rychle jsme z kapes vytahali všechny kapesníčky, protože po toaletním papíru ani vidu ani slechu a než nás někdo načapá, vystřelili jsme ze záchodků. Dlouho mi pak vrtalo hlavou, jestli jsme opravdu správně záchodky použili, ale byl jsem ubezpečen, že bylo všechno podle bontónu. Praktické použití mi stejně unikalo, protože papír nebyl na záchodě k mání a „úklid po použití“, tím myslím spláchnutí, už vůbec ne. Jedině že by tam stejně jako u pití čaje po každém použití naběhla „bába s horkou vodou“.

Jak je vidět, čím dál na východ, tím specifičtější hajzly. Byl jste někdo v Japonsku, jak to vypadá s hajzlama tam?

Frankie

O autorovi Frankie

Další články

Se Singapore airline do Číny

Zanedlouho po mém návratu z druhé cesty za zlatem, někdy koncem léta 2010, už mě opět …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *