Home / Aktuality / Návrat ztraceného syna…

Návrat ztraceného syna…

   Po včerejším slavnostním večeru a následném sepisování reportů do půl na dvě ráno vystartoval jsem v sedm na zvonění budíku. Čekal nás náročný den, tak jsme nechtěli ztrácet čas. Australská snídaně, džus, káva, sbalit věci, protože se sem už vracet nebudeme,… ještě vylepšit Billova Nissana velkým klubovým znakem na magnetické folii a počkat, až se Dana upraví. Prý, aby se mi líbila…

 

Po návštěvě Jardova domu v Merewetheru, o níž ale tentokrát píšu v samostatné reportáži, vyrazili jsme dolů do Newcastlu…

Projížděli jsme známá místa a já najednou mohl pozorovat, jak se Newcastle za těch dvanáct let změnil. Všude spousta nových budov, v centru i na pobřeží. Místy jsem měl co dělat, abych to tam poznal. Ta nejkrásnější místa z paměti ale nevymizí…

Po pár minutách jízdy jsme již parkovali na malém parkovišti u walk line, směřující k výše zmíněnému majáku. Dana s Billem se omluvili, že těch pár stovek metrů nechají na mně, v tom horku by to bylo nad jejich síly. Raději usedli pod nedaleké stromky a inhalovali slaný oceánský vzduch…

Já též, ale sešel jsem si dolů na pláž a pokračoval k majáku jemným pískem. A hrál si s oceánem na honěnou. A s racky, poskakujícími a zvědavě pokřikujícími na hranici uctivé vzdálenosti…

Kouzlo majáku působilo plnou silou. V ostrých horkých paprscích zářila pláž omývaná vodou jako led. Nad ní se převalovaly miliardy kapiček vodní tříště. Tady bych si sednul a kochal se. A kochal se… A kochal se…

A jestli neumřeli, kochají se tam do dneška, zatímco Dana s Billem spokojeně spí pod stromy, zmoženi horkem a čekáním…

To bych jim přeci neudělal. Jednak by to nebylo slušné, jednak by mi maměnka pěkně vyhoudala. Za ta léta, co žije v této nádherné zemi, vůbec nic ze své jadrné a libozvučné moravštiny vůbec nic nezapomněla…

Čekal nás přesun do Cardiffu, nicméně starouš Billy, čerstvě povýšený do hodnosti „Honorable Czech Pilot“, toužil mi ještě ukázat jedno místo, které se změnilo. Vyhlídka nad Newcastlem, kousek za Fort Scratchley, odkud jsme s Jardou před dvanácti lety pozorovali vznášející se rogalisty. Před několika lety zde byla vybudována Memorial Walk, mostová konstrukce s plastikami, připomínajícími australské a novozélandské vojáky (ANZAC), padlé ve světových válkách…

Skvělý nápad a další z důkazů, jak si v Austrálii váží svých hrdinů…

V Cardiffu před East Tiger Clubem také stojí malý pomníček, vzdávající čest všem veteránům až do současnosti. U něj jsme se ale nezdrželi, udělal jsem si jen pár fotek. Čekal nás slavnostní oběd a… Tak vůbec…

 

   Klesáme. Pod námi září světla rozlehlého Brisbane. Musím to tu na chvilku přerušit, ráčej prominout…

 

V klubu v Cardiffu dostal jsem se do zajímavé společnosti. Mezi místní gamblery (ahoj, maměnko…), náruživě plejoucí lotynku Keno, mezi veselé členy klubu, mezi nimiž mimo jiné byl i Harold, před pár dny slavící úctyhodné sté (!!!) narozeniny, a jeho dcera Dawn. Mezi spoustu dalších a dalších zajímavých lidí, toužících se setkat, popovídat si a hlavně si dát dobrý oběd…

A že bylo z čeho vybírat! Švédské stoly plné všech možných i nemožných druhů masa, ryb a mořských potvor, příloh, ovoce a zeleniny, zákusky, zmrzliny,… vše v množství neomezeném, neb to tak patří ke klubovému členství…

Což ovšem znamenalo, že jsem se musel párkrát otočit, abych mohl ochutnat od všeho. Tedy, ne úplně, to bych asi nedal, ale z toho, co neznám. Byla to ovšem lahoda, jen asi budu mít po návratu z Austrálie na zádech šupiny…

 

Z Cardiffu zamířili jsme už na Williamtown. Nebylo zbytí, bohužel. Blížila se chvíle, kdy se budu muset rozloučit, nasednout do letadla a vyrazit na Brisbane za zbytkem výpravy. Přeci jenom měli jsme v plánu ještě návštěvu leteckého muzea Fighter World. Už jsem tam sice kdysi byl, ale jednak se to tam drobek změnilo, přibyl jeden hangár, exponáty atd., jednak jsem potřeboval sehnat kontakt na manažera abychom mohli probrat ty záležitosti kolem Jardy Nováka…

Vlastně jsem to tam nechtěl ani moc procházet, abych nezdržoval. Nicméně Dana s Billem tady nikdy nebyli, takže z toho byla nakonec plnohodnotná návštěva a prohlídka…

No ale o tom též až samostatně, letos je to tak potřeba…

 

Po návštěvě leteckého muzea na základně RAAF Williamtown, zvané též „Domov Hornetů“, nezbývalo, než přejít k tomu nejsmutnějšímu, co mě na této expedici čekalo. Rozloučit se s Danou a Billem a odebrat se do letištní haly. Bylo to smutné, přiznávám, že jsem měl v krku knedlík, jak houskový z Jednoty. Jediné, co zabránilo dát průchod emocím naplno byl fakt, že Billy i Dana už byli dost unavení a museli jet. Čekala je ještě dlouhá cesta do Kotary. Tak aby dojeli v pořádku. Stejně zůstaneme v kontaktu a budeme si psát, jak to jen půjde. No a ví sám Pámbu, možná se ještě uvidíme…

Usadil jsem se v letištní hale, otevřel si lahvinku Bílé velryby a pustil se do psaní…

Pak se probudil a pustil se znovu do psaní…

 

Posléze mi došlo, že jakékoliv pokusy o to, nedostat se zde „literárně a reportážně“ do skluzu, bude zhola nemožné…

 

   Tak jsem si myslel, že budu psát ještě večer u Lazorků. Protože se mi nechtělo spát vůbec. Když mě ale Petr vzbudil v autě hned po příjezdu a spolu s Maruškou pak udělali večeři (barbie, salát, k tomu nakládané kozí rohy a sweet chilli omáčka, vychlazené Cascade s tasmánským čertem…) a po večeři se začalo vyprávět o Austrálii, krokodýlech, žralokách atd., když někdo někde vyštrachal, že včera bylo Pytláka a nalil na oslavu hektolitr handlovaného Hennesy,… bylo po psaní…

Stejně mi zdechly technologie a jediná redukce na českou zásuvku byla už v obležení…

Musím ale zakončit další den expedičního deníku. To už dám ale jen krátce. Samozřejmě jsem ani při letu z Newcastlu do Brisbane nemohl nezkusit oslovit posádku a pozdravit kapitána letadla. Australani jsou velice vstřícní a přátelští, takže na takovýchto „domestic“ letech jdou přeci jen regule a bezpečnostní předpisy trochu stranou (copak vypadám jako machometán?)…

Jako obvykle došlo na poděkování za příjemný let a vysvětlování ohledně 100. výročí československého letectví, povídání o našich veteránech RAF a že jim zde chceme vzát hold a máme i další plány, plus dostala posádka i klubové samolepky. Dopadlo to tak, že jsem byl usazen za berany, z čehož vznikla prozatím nejvíc nejlepší letecká fotografie z této výpravy…

A nejkrásnější, neb co-pilotem tohoto stroje byla krásná usměvavá Australanka…

 

God bless Australia!…

O autorovi Pytlak

Nec diem, nec horae...

Další články

Bojová medicina…

  Již čtvrtý ročník konference zaměřující se na problematiku poskytování všech úrovní zdravotnické péče ve …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *