Home / Starý pilot / Nahození Kopejdy

Nahození Kopejdy

Nahození Kopejdy

Měli jsme u pluku pilota, bezvadného kamaráda, prima kluka, který měl přezdívku „Kopejda“. Měl jednu zvláštní vadu, smál se kdejaké blbosti a většinou nemohl přestat. Jakmile se začal smát, velmi těžce přestával. Jeho přivedení k smíchu jsme nazývali „Nahození Kopejdy“.
Domovem mladých lidí, sloužících na Koreji byla svobodárna, což bylo cca 2,5 x 4 m prostoru, většinou s jednou postelí, skříní, stolkem a židlí. To bývalo vše. Po práci tam trávívali veškerý svůj čas a vymýšleli, jak se pobavit, co komu provést.

Tak například si Viliam na svou motorku namontoval tajný vypínač proudu. Nabídl Kopejdovi, že jede do Žatce a že ho sveze. Uprostřed cesty vypnul proud a předstíral poruchu.
„Roztlač mě“, řekl Kopejdovi.
Nechal ho dlouho roztlačovat, pak zapnul tajný spínač a ujel mu do Žatce. Kopejda trávil zbytek odpoledne sbíráním kamenů, které chtěl po Viliamovi házet, až pojede zpátky. Viliam něco tušil a tak jel zpátky na Koreu přes Staňkovice. Kopejda se k večeru vrátil na svobodárnu, když Viliam seděl na svém pokoji spokojený u načatého piva. Kopejda o příhodě nemluvil, byl klidný, a když si Viliam odskočil, vymočil se mu do jeho načatého piva. Večer se přišel zeptat Viliama, jak si pochutnal na tom pivu.
„Ále, přišel ke mně Honza, měl velkou žízeň a tak mi to pivo celé vypil“.

Na svobce bydlel také Ota, vyučený cukrář a tomu odpovídala i jeho povaha. Hodný kluk, který se snažil každému vyhovět. Aby se politruci dostávali lidem blíže na kůži, začali zřizovat politruky z řad pilotů i u letek. Vybrali za politruka chudáka Otu. Neměl na to žádnou chuť ani charakter, ale neodvážil se to odmítnout. Ota měl ve zvyku nechávat si své boty na chodbě, přede dveřmi své místnosti tak, jako většina dalších lidí. Od okamžiku, kdy se stal politrukem, každé ráno zjišťoval, že se mu v noci někdo vymočil do bot. Při ranním nástupu to jako politruk letky vyšetřoval metodou Sherlocka Holmese. Podíval se člověku přímo do očí a zařval.
„Tys mi nachcal do bot“.
„Já ne“, zněla logicky odpověď.
„Néééé? Tak tys mi nachcal do bot“, otočil se k dalšímu a tak obešel všechny od letky, bydlící na svobce.

Zpestřením života pilotů byly poplachy a následné přesuny do rozptylů mimo letiště, mimo hypotetické účinky úderu atomové zbraně malé nebo střední ráže. Hlavní činnost probíhala skoro vždy v noci a končila nad ránem, kdy se unavení piloti vraceli do stanů vzdáleného tábora kdesi v poli nebo lesíku. Naše dopravní prostředky byly zásadně terénní nákladní vozy Praga V3S nebo Tatry. Pár pilotů na korbě nebylo ekvivalentním zatížením. Tvrdé pérování způsobovalo nadskakování a kodrcání na zaplachtované korbě a řev motorů a smrad spálené nafty nás po celonoční činnosti přiváděl k podřimování. Aby zlepšil náladu, nejvtipnější muž letky Ruda na mě kývnul a zavolal.
„Nahodíme Kopejdu“.
Znamenalo to, že mám říci něco blbého, aby se Kopejda začal smát. Měli jsme u pluku politruka, který měl nos velký jako kýlová plocha směrovky od Jambojetu. Měl přezdívku „Kabanos“ a když něco vykládal, kýval svým nosem ze strany na stranu. Říkávali jsme, že dělá průvan. V uvedené situaci jsem řekl nahlas, že jsme všichni nastydli, protože Kabanos zase dělal průvan, když nám přišel něco říci. Kopejdovi to k nahození stačilo. Při výjezdu z letiště se nahodil a celou cestu až do vojenského tábora
se smál. Po čase už ostatní chtěli podřimovat, tak se své kvílení snažil tlumit. Ne moc úspěšně, takže nás celou cestu provázel rachot motoru, rumplování karoserie a kvílení Kopejdy.

Za zmínku ještě stojí zvláštní koníček jednoho z velitelů letek. Jeho příjmení začínalo na D. Zabýval se v pracovní době pravidelným montováním mechanismu skládajícího se z kýble studené vody a lanka. Na záchod ho umisťoval tak, aby člověk snažící se po vykálení spláchnout, zvrhl na sebe nečekaně kýbl studené vody. Dveře své kanceláře nechával stále otevřené, aby co nejlépe slyšel řev postiženého, což v něm vzbuzovalo vrcholné uspokojení.

V době, kdy některé státy prováděly atomové výbuchy v Tichomoří a i jinde, byly k plukům přiděleny Geigerovy měřiče radiace a třikrát denně musel dozorčí pluku provádět její měření. Do soupravy měřidla patřily tři radiační tyčinky na kontrolu funkčnosti měřidla. Někdo namluvil jednomu praporčíkovi, že musí být opatrný při manipulaci s tyčinkami, že by mohl ztratit plodnost. On si pak přivazoval tyčinku na noc na svůj orgán a těšil se, že bude souložit bez následků.

Jan Hans Voráč

O autorovi Frankie

Další články

Bomba na palubě

Bomba na palubě Při jedné službě, uprostřed noci, kdy byl náhodně velmi slabý, téměř nulový …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *