Home / Aktuality / Lughnasad 2019…

Lughnasad 2019…

… O Keltech, Římanech a wowoci, ale nejen o nich…

Tak jsem dneska naložil na první svojí medovinu v životě. Je to pokus, kdo ví, jak to dopadne (dobře, samozřejmě, dá-li bohyně úrody). Ani to nebude v dřevěným soudku. Nicméně mě to naplňuje radostí…

Svádí mě to, započít povídání o naší účasti na letošním Lughnasadu krátkým úvodním odbočením, majícím za úkol odhalit krásy welštiny. Pravda, přivedlo mě k tomu právě těch pár dní v oppidu v N´vrkách a taky trochu Blanička, ale…

Nu což…

Opakujte v pauzách po učiteli…

Mae pob Rhufeinig yn giw…

Mae… pob… Rhufeinig… yn… giw…

O tom, že se vypravíme do skanzenu/keltskýho městečka u Nasavrk rozhodlo se již několik měsíců tamu nazád. V lednu, když se nějakým záhadným způsobem přerodilo pár hodin trápení v horách to železných nejen dle jména ve dva lupeny na fesťák. Kajícně dodávám, že jsem do tý doby o něm věděl toliko z vyprávění Emilky Liškový, takovýho zrzavýho podzemního stvoření. Vlastně jsem v tu dobu prd věděl i o Keltech jako takovejch, nemám důvod to zatloukat. Ale že pojedeme, o tom bylo jasno. Vlastně šlo jen o složení výpravy…

A o tom rozhodla aktuální situace. Chico v háku, Matěj s klukama kajsi nad Vídní. Takže sbalit sebe a Štěpku a hurá na to…

Vlastně to celý bylo jakýmsi zakončením prvního tátodcerovýho letního putování. Třešnička na dortu, jež se posléze ukázala býti přesladkou a wellice chutnou…

Podle plánu dorazili jsme do „Železnejch“ ve čtvrtek krátce po poledni. Tudíž před náma byly tři dny a tři noci úžasnejch zážitků, ale taky hodně moc učení, povídání si, novejch informací, novejch kamarádů,… samozřejmě setkání s kamarádama (služebně) starejma, mohu-li být tak drzý a je takto označit, přestože jsme se viděli toliko jedinkrát v životě…

Mno a hektolitry medoviny a piva, páč bez toho se Kelt neobejde…

A dělání si srandy z Římanů…

Mae gan y Rhufeiniaid eirin gwlanog wedi’i fygio…

Mae… gan… y… Rhufeiniaid… eirin… gwlanog… wedi’i… fygio…

Až do letoška se festival konal jen přes víkend, co jsem tak pochytil z informací od kamarádů. Letos poprvé se natáhl na celej tejden, takže vlastně premiéra pro nás rovnou dvojitá. Vůbec si nedovedu představit, kolik a kolik práce, zařizování, nervů a bezesnejch nocí to s sebou přináší. Jedna spousta je málo, dvě taky. Však se na tom všem podílel krom hlavních organizátorskejch duší i celej regiment otroků…

Z našeho návštěvnickýho hlediska pak bylo lze tento rozdělit na dvě části. Historickou, řekněme, která se odehrávala uvnitř skanzenu po celej tejden, a fesťákovou, která byla vyvrcholením celý akce v pátek a v sobotu večer. Obojí spolu bylo ale krásně provázaný a dokonale se doplňovalo…

Stačilo jen postavit stan na louce pod silnicí…

A si užívat…

Vlastně jsem poprvé měl tu možnost vidět skanzen úplně celej, v lednu na to nějak nedošlo. Navíc kompletně v pohybu, naživo. Kam se člověk podíval, tam se něco dělo. Na letošní Lughnasad sjely se jako tradičně desítky Keltů z celý Evropy, aby ukázaly, jak vůbec Keltové žili, jak pracovali, co dokázali vyrobit za skvosty, a to za použití těch nejprimitivnějších (paradoxně však geniálně funkčních) postupů a nástrojů. Z dnešního pohledu teda…

Nepopírám, že jsme měli výhodu v tom, že se s pár lidma známe. Otevřelo nám to život ve světě Keltů přeci jen trošku víc, než ostatním. Navíc jsme narazili na dalších pár novejch tváří a úžasnejch lidí, naplněnejch energií, nadšením a dobrou náladou. Ahoj, Hani…

Os ydych chi’n dod o hyd i centim y tu allan i’r gwersyll Rhufeinig, peidiwch â phlygu drosto…

Os… ydych… chi’n… dod… o… hyd… i… centim… y… tu… allan… i’r… gwersyll… Rhufeinig,… peidiwch… â… phlygu… drosto…

Mno, rozebírat den po dni, co jsme a kde jsme, to nemá cenu. Všechno běželo tak nějak kontinuálně a od přirození. Tedá,… přirozenou cestou. Navíc jsme nechtěli bejt jen za běžný čumily, kteří si to tady projdou, zkonzumujou informace a zase odejdou. Chtěli jsme se aspoň trošku zapojit, přidat ruku k dílu, pomoct, bude-li třeba. Jasně, ve výsledku a oproti ostatním byla naše účast tímto směrem vpravdě bezvýznamná. Ale, bylo to díky tomu přeci jenom o něco lepší…

Štěpánka se aklimatizovala velice rychle a záhy se zapojila do dění v oppidu, jako by tady byla odjakživa. Našla si navíc pár kamarádek a kamarádů, nejen mezi místní keltskou drobotinou. Záhy se projevila jako zdatná pasačka kozouch, svoje výtvarný umění pak hojně využila zejména při tvorbě sochy Bohyně úrody z pšeničnejch klasů…

Himl,… cejtim okurky. Buď tady někdo zavařuje, nebo jsem těhotnej…

Snažil jsem se taky přiložit ruku, nicméně… S čím by tak člověk v divný směsici trapperský košile, kiltu, outdoorovejch sandálů a poutnický hole moh vypomoct, žejo. Tuhle něco vypít (ideálně medovinu…) nebo sníst (pečenej kanec je pečenej kanec, wo tom žádná…). Vzhledem k tomu, že mě nejmenovanej kolega označil za „divnýho druida“, přemejšlel jsem i o čarování. Nicméně ať jsem vysílal přes svoji hůl, zasvěcenou Luně, všechny možný povely a příkazy, přítomný kohortě X. Legie neštovice nenaskákaly. A ta divná chůze,… mno,… asi ty broskve…

(BTW, mimo soutěž i jazykový kurzy,… tribunem zmíněnýho římskýho armádního tělesa byl kýsi Titus Labien. Jsa ovlivněn povoláním mojí ženy, nemohl jsem nevzpomenout, co ve zdravotnictví, konkrétně v porodnictví, znamená výraz „labia“. Tedy,… bez urážky,… že by Titus ze Stydkých Pysků? Neřku-li Titus Pyčus? Dodávám, pro jazykovědce, druhý pád v takovém případě zní? Áno,… Málková v první řadě se hlásí… Správně… Tita Pyča… Sou věci, u Tutatise…)

V průběhu onoho času, zasvěceného oslavám snad bohaté úrody, měli jsme možnost vyzkoušet si některá řemesla ají na vlastní kožku. A nebylo to vůbec nezajímavý, musim říct. Krom již zmíněnýho výše (pastevectví, pletení ze slámy, konzumace) tak došlo i na šmodrchání z nití na několikero různejch výpomůckách. Tam byla ve svým živlu opět Štěpánka, mně to hlava nebrala od Palcový metody, kterou nám ukázala Ari, dál. Jako že karetky? Ani omylem, tyjo. Ještě tak ten tkalcovskej stávek, kdyby mi ho někdo vyplet…

To s odlejváním a kováním to bylo lepší, byť opět ve zjednodušený formě, pochopitelný i běžnejm návštěvníkům a drobotině, sotva odrostlý dětskejm krpcům. Musím přiznat, že ten pocit napětí, když se roztavenej bronz ponoří do útrob pracně připravený formičky ze dvou sepiovejch kostí a když se pak po otevření zjistí, že se první bronzovej odlitek v životě poved, je k nezaplacení. Stejně tak, když se pod údery kladívka kousek odlitýho cínu mění v přívěšek na krk. Zajímavý by bylo vyzkoušet si kovat třeba i železo, eventululálně tvořit z jiný roztavený hmoty – skla. To už je ale přeci jenom složitější a vyžaduje to patřičný zkušenosti. Díky nim pak ale přes noc v hliněný peci může vzniknout třeba první skleněnej náramek, takhle vyrobenej na našem území po víc než dvou tisících letech! Parádní zážitek, merci beaucop, ami…

Nevyšlo nám to ani s tvorbou z kostí, tam jsme jen němě zírali a poslouchali vyprávění, jak, kde, co a proč. Ale v keramický dílně to bylo o mnoho lepší. Tam jsem si vlastně splnil svůj sen – vyrobit si vlastní hrnéček/kalíšek na kafe nebo čaj. OK, ještě ho budu muset doma vypálit. A doufám, že se to povede. Ale zase, pocit, když z hliněný vlhký kuličky jen tlakem a pohybem prstů vzniká něco, co má tvar a využití. A že to člověk vyrobí vlastníma rukama…

Šití oděvu a bot vyzkouším až dodatečně doma…

Dají-li se válečnictví a koňojízda považovat za řemesla, tedy jsme se poučili i v těchto odvětvích. A to jednak při několikerém nácviku keltskejch bojovníků, trénujících formace, útoky, obrany, úprky, urážení Římanů a podobně. Druhak pak přímo při bojový ukázce. Dle očekávání dostali Římani řádně na svou masitou, tučnou, chlupatou… broskvičku…

Kouzlo výcviku keltskejch koní a ukázky jejich ježdění, ovládání, odvahy a šikovnosti, to byl IMHO jeden ze zlatejch hřebů celý akce. Ušlechtilý zvířata, chovající se naprosto jinak, než je člověk zvyklej od „běžnejch koňáků“. Nádherný, rozumný, respektující a respektovaný. To je ale jen o přístupu, no. Neklamná známka toho, že kůň byl pro Kelty osobnost a člen rodiny. Kamarád a partner, druhý já. Žádnej nástroj, dopravní prostředek a nic víc. Prolejzaje pod koňským břichem nepocítil jsem ani na vteřinku pocit obavy, že by snad… Jen když na mě koník couval, uhnul jsem trochu s nohou, přiznávám. Zpětný zrcátka to nemá… Však mi to pak ale koník oplatil laškovným drcnutím zadkem…

No a obchod jako řemeslo, to je na samostatnou kapitolu pomalu. Stánky byly všude a postupně přibejvaly. A v nich samý nádherný věci. I ty otrokyně byly nádherný, to se musí nechat. Jen se to furt šklebilo a cenilo zuby. No já nevim, esi bych to koupil. Jen tak, bez potvrzení od veterináře…

A nyní složitější fráze…

Pan fydd y llengoedd yn troedio arnoch chi ac yn ysgythru’ch ceg yn y ddaear, mae gennych chi broblem oherwydd bod eich asyn ar yr ochr anghywir…

Pan fydd y llengoedd… yn troedio arnoch chi… ac yn ysgythru’ch… ceg yn y ddaear,… mae gennych… chi broblem oherwydd… bod eich asyn… ar yr ochr anghywir…

Samostatnou kapitolou byly večerní koncerty v pátek a v sobotu. Respektive pod- a večerní, ozvučovat se začínalo už odpoledne. Muzika to byla příjemná a zajímavá, tou jemnější počínaje, hardfolkem konče. Výhoda byla, že ani člověk nemusel stát v kotli pod pódiem, ono to šlo v pohodě všechno slyšet vlastně po celým skanzenu. Tedy jsme se v klidu věnovali svýmu a poslouchali při tom. Mno ale, že bychom se podívat jakože úplně nešly, to bych kecal. Nahoru na val třeba, nebo si posedět před kiosek nad vychlazeným Ironem…

Co? Ale jo, fakt Iron. Mno ale, nevim teda, co s tím ty bezďáci tak nadělaj. Když si vzpomenu, že vždycky na Národní vytáhli ráno deckovou lahvičku a byli sjetý až do večera… Dva litry za odpoledne a večer a na pohodu. Asi to v těch Železnejch vařej lepší…

Asi určitě to vařej lepší…

Fááááákt dobrý…

Vlastně, co otevřeli stánek s Ironem, nic jinýho jsem nepil…

Hlavně k tomu nepusťte Římany…

Postupem času se naše návštěvnická účast,… byť pořád nechápu, čím jsme si to zasloužili,… přeměnila takříkajíc v keltský občanství. Totok se projevovalo oranžovým kouzelným korálkem, kterej fungoval jako klíč na všechna vrata a vrátka. A to byla pocta! Vlastně, jako bychom najednou byli členy kmene s možností volnýho pohybu kdekoliv, včetně vstupu do oppida po jeho uzavření pro návštěvníky. Kouzelnej korálek jsme pečlivě chránili, radši jsme se pak ani nemyli už, abychom ho někde neutopili či nepotratili (a abychom nerozmazali malůvky henou, který nám láskyplně vytvořila Hanička zpod jesenických hor…). Mno a kdo měl jednou možnost posedět večer s Kelty u táborovýho ohně, pod diamanty posetou oblohou, křižovanou padajícíma hvězdičkama, zúčastnit se zasvěcený debaty o čemkoliv a různejch společenskejch her (Medovinová olympiáda, Pošli to dál, Pohaň si svýho Římana apod.), tak ví…

Neopatrně přeskočil jsem to nejdůležitější. Nicméně, mohu říci, že jsem si to nechal, jako to nejlepší nakonec. Obřady a rituály. Zvyky. Obyčeje, či jak to ještě jinak nazvat, sloužící k poděkování bohům a jejich uctění, k obětování za dobrou úrodu například. Vždyť přece celej tenhle festival měl bejt oslavou keltskýho svátku Lughnasad, oslavujícího úrodu a plodnost země…

Těch rituálů a obřadů viděli jsme hned několik (a pár dalších nám ještě uniklo…). Hned ve čtvrtek večer vlastně byla u slavnostního ohně obřadně osvobozena z otrockejch okovů tlupa dobrovolníků, která se pak starala tu více, tu méně o zajištění všeho, co bylo v průběhu festivalu potřeba…

Tím nejdůležitějším byl ale obřad obětování Bohyni úrody (Taillte? Cerridwen? Kdo ví?… Říkejme jí třeba Maruška…). Když byla konečně po dvou dnech práce několika lidí hotová figura z klásků, byla tato umístěna na nosítka a poté v čele průvodu všech přítomnejch Keltů a taky návštěvníků nesena kolem celýho tábora, za zvuku rohů, až k posvátnýmu kruhu. Zde pak druid Marušce poděkoval za úrodu a záchranu kmenů před hladověním, aby posléze na posvátnej oheň položil svoji obětinu. Tu tam pak přikládali Keltové i návštěvníci, což bylo takovým hezkým a spojujícím aktem pro všechny, kdo do N´vrk vyrazili. Tedy i my přidali své hrstě klásků a prosbu Marušce, ať se o nás hezky stará zase napřesrok, ať jsme tlustý na tři prsty…

Fotogalerie dávám tentokrát jako samostatnej příspěvek. Protože toho letos bylo habakuk!…

Titus Labius, ego quid in meo āno habeo, et multum pungit. Meo exiguo ano doleō…

Titus Labius,… ego quid… in meo āno habeo,… et multum… pungit… Meo exiguo… ano doleō…

Má cenu říkat, že se nám v neděli nechtělo domů? Že jsme to prodlužovali, co to šlo a vymejšleli další a další důvody, proč ještě chvíli počkat. Ještě snídaně. Podrbat kozy. Přepočítat kuřata. Bez ranní kávy taky nikam nepojedu. Jenže čas nezastavíš. Nakonec nám stejně nezbylo, než se se všema rozloučit a vydat se zpátky do placatýho Polabí: O mnoho bohatší spoustou zážitků, novejch poznatků, kamarádů a neopakovatelnejch chvil někde, kde se vlastně skoro cejtíme jako doma už. A kam se budeme rádi vracet, bude-li ta možnost. Se trošku vykeltíme a…

Takže tak. Boiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii!

 

P. S. Aleužouplněnakonec… : Nedá mi to, abych ještě neudělal jednu dodatečnou úpravu. Tak nějak s Blankou probíráme ty kouzla welštiny a prej, že nemám psát N´vrky. Proč? Dyk to zní welšsky, ne? Ó, nikolivěk. Málo W a zdvojenejch hlásek. Himl… Neva, si to počeštíme na Naševrky. Teda Vaševrky… Ehm,… Jejichvrky… Vlastně, jak to vzniklo? Nasa, vrky… Něco jako Nosní Holoubkov? Ale vlastně můžem bejt rádi, že nežijeme na ostrově Ynys Mon. Tam se totiž nachází světoznámá obec s nejdelším názvem na světě. Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch, /čti ˌɬanvair­pʊɬˌɡwɨ̞ŋɡɨ̞ɬ­ɡɔˌɡɛrə­ˌχwərn­ˌdrɔbʊɬ­ˌɬan­təˌsɪljɔ­ˌɡɔɡɔ­ˈɡoːχ/ což v překladu zní zhruba jakože „Kostel Panny Marie (Llanfair) v roklině (pwll) bílých lísek (gwyn gyll) poblíž (ger) prudkého víru (chwyrn drobwll) a kostela svatého Tysilia (llantysilio) u červené jeskyně (ogo goch)“. Mno,… jakože… Přitom to v reálu nezní až tak špatně (možno přehrát na stránce pod tímto odkazem). Tedy něco jako „Bukovina u Čisté u Horek u Staré Paky za sedmým smrkem zleva počítáno od hospody na náměstí tři dny po prvním jarním úplňky bez pondělí“…

O autorovi Pytlak

Nec diem, nec horae...

Další články

Přistání skrz mraky a mezi skalami na Novém Zélandu

Přistání skrz mraky a mezi skalami

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *