Home / Frankie / Ještě chvíli u aut zůstaneme, repase Morrise

Ještě chvíli u aut zůstaneme, repase Morrise

Čekalo mě ještě pár týdnů u Standy a Lidky na farmě. Slíbili jsme si, ještě když jsem byl v Česku, že se tentokrát pustíme do obou Morrisů. První, čeho jsem si na farmě po našem příjezdu všiml, že Standa už měl postavenou garáž nad mým autíčkem. Skoro rok, co jsme se neviděli, se opravdu činil. V telefonu občas něco naznačil, ale že bude tak daleko, jsem opravdu nečekal. Garáž sice ještě neměla stěny, ale jako garáž se už tvářila.
„Kolik ti budu platit za garážování?“, ptám se z legrace.
„ Na to ti nebude stačit ani ten auťák“ slyším na oplátku, možná také z legrace.
Standa si toho svého Morrise dělá v klídku a pohodě už přes deset let a ještě ho ani nenatočil. Jediné, co má hotové, je rám a na něm usazenou nehotovou boudu a vpředu motor s převodovkou. Celé to svítí krásnýma barvičkama a Standa auto schovává to pod čistý přehoz, aby se mu na něj neprášilo. Podvozek má repasovaný naprosto dokonale a také tak chce zrestaurovat celý vůz. Veškeré dřevěné součásti vozu vyrábí z nového dřeva a i šroubky na podvozku má chromované. Repase jak má být. Ale z mojí strany menší výhrada. Takováto repase je velice nákladná a logicky spolkne i spoustu času. U Standy o to víc, že si všechno vyrábí sám. Je ale pravdou, že ho to zase nestojí takový balík. A ta výhrada? Takováto repase se dělá u historicky cenných kousků. Morrisů se vyrobilo miliony kusů a byly používány jako užitkové vozy velkou většinou farmářů, takže to žádný historický skvost není. Veškeré investice do něj se uskutečňují v rovině čirého fandovství a nadšení pro věc, nikoli jako dobrá investice. Ale je pravda, že koníček a radost ze života se neměří jenom finanční hodnotou vozu.
Já jsem se rozhodl pro trochu jiný způsob rekonstrukce vozu. Specifikoval bych ji raději jako opravu, s uvedením vozu pouze „pokud možno“ do původního stavu. Můj návrh zněl, abychom Morrise uvedli co nejdříve do pojízdného stavu. Dva týdny práce by mi na to mělo stačit.
Standa se na tento způsob přístupu netvářil nadšeně, ale je to moje auto, tak ať si dělá jeleny a svého Morrise, a já budu vyšívat na svém. Jako první jsem rozebral celý podvozek. Sundal jsem nápravy, protože dvě listová pera byla popraskaná. Naštěstí jsem měl náhradní. U dalšího jsem jenom vyměnil dva listy. Opravu ostatních komponentů jsem už ale šulit nemohl. Standa radil jak na to, protože podvozek už měl hotový a tohle story už si prožil. Tím mi ušetřil spoustu času, ale hlavně hlídal, jestli to dělám správně. Musel jsem komplet rozebrat brzdy a už tady byl první problém. Marně jsem vysvětloval, že autíčko je tak lehké, že ho budu brzdit přes podlahu klackem. Austrálie je přece rovinatá a žádné velké kopce tu nejsou. S tím jsem ale vůbec neuspěl a jelo se do Brisbane nechat vyrobit nová prasátka. Než je udělali, pustil jsem se do kol, abych vrátil auto na ty původní kola. Mělo na sobě obuté klasické, novodobé stopětašedesátky na převařených třináctkových discích, protože ty jsou universální gumou a jsou cenově velice dostupné. Jedna tak za šedesát doláčů. Ale ta vizáž, no fuj!
Standa zakoupil na své auto dvě nové originální pneumatiky, a protože je museli upéct na přestavěných mašinách a ještě starých formách, stála ho jedna guma skoro tři sta dolarů. Pro mě to velký problém nebyl, náhradních kol jsem k autu dostal asi patnáct, určitě ještě z roku někdy těsně po válce. Vybral jsem nejlepší ráfky, ty jsem očistil a už tu byl ze strany Standy další problém.
Stál jsem nad odrbanými disky s dráťákem v kapse na prdeli, v jedné ruce štětku a druhé kilovku černé barvy. Jenže pokyn zněl, nejdřív umýt mýdlovou vodou, nechat oschnout, odrbat drátěným kartáčem, zase omýt mýdlovou vodou, ošmirglovat, opět a zase omýt mýdlovou vodou, odmastit, nastříkat základovkou, jemně obrousit pokud možno pod vodou a teprve nastříkat černou barvou. Tak jenom tohle bych dělal celý týden. Odmítl jsem s poukázáním na to, že je stejně hned otluču šutrama na jejich nezpevněných cestách. Málem mi vyškubnul plechovku s černou barvou z ruky a teprve po slibu, že tedy koupím novou, mi ji vrátil. Za chvíli jsem měl kola hotová, jenom místo štětky jsem dostal barvu ve sprayi. Ta je prý lacinější. Na původní minimálně patnáctipalcové ráfky jsme nasadili nejzachovalejší, sice značně zduřelé, ale původní pneumatiky. Vybral jsem ty nejužší, protože na autě jsou nejkrásnější a konečně se musí po sedmdesáti letech také někdy ojezdit. Duše se mi měnit nechtělo, vypadaly jako nové. Podle toho to také dopadlo a jednu ze čtyř pneumatik jsme dělali třikrát, než udržela vzduch. Ale ta vizáž, no super, kola jako od žebřiňáku.
Zbývalo nasadit opravená listová péra, nastříkat nápravy a přidělat a zprovoznit ruční brzdu. Nějaké drobnosti chyběly, ale ty Standa sehnal ve Stanthorpe u chlapíka, který prodával náhradní díly na všechno, co se hýbalo. Z podvozku už chyběly udělat jenom tlumiče, což nebyl žádný velký problém. Opět jich bylo plno mezi náhradními díly, dodanými s autem. Převodku řízení jsem tam našel také a naprosto funkční. Za týden byl celý spodek hotový a mohli jsme vyzvednout hotová prasátka. Po probrání se z mrákot z jejich ceny /500 AUD/, jsem komplet dodělal brzdy i s novými gumičkami.

Frankie

O autorovi Frankie

Další články

Se Singapore airline do Číny

Zanedlouho po mém návratu z druhé cesty za zlatem, někdy koncem léta 2010, už mě opět …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *