Home / Aktuality / Já chci bejt kolala!…

Já chci bejt kolala!…

Ano, přiznávám, tento výkřik do tmy tady už jednou byl. Před dvanácti lety, po návštěvě Blackbutt Reserve, kdy jsem tohle roztomilý a věčně ospalý stvoření viděl poprvé. Nic se od tý doby nezměnilo, ne, ne ne…

 

Tak ta včerejší psací slina byla fakt silná asi, vydržel jsem tvořit až skoro do čtvrt na čtyři ráno! Však se mi pak taky nechtělo zrovna moc vstávat. Přitom nás čekal skutečně pernej a náročnej den…

 

Dneska nás totiž čekala zase trocha práce a samože i spousta zábavy. V pořadí libovolným, takže jsme nechali práci až na konec, jak jinak. Australani by řekli, to vlastně letos už nemá cenu…

Vydali jsme se skrz Brisbane na opačnou stranu města a pak po Bruce Highway na sever. Naším cílem byla slavná ZOO Steva Irvina, známýho přírodomila a zvířologa, lovce krokodýlů, kterýho před pár lety zabil rejnok (údajně jeho blbost, zalehnul rejnoka při natáčení nějakýho pořadu pro Amíky a rejnok si to nenechal tentokrát líbit. Zabodnul mu osten na ocasu přímo do srdce a bylo…)…

Drobek nás po cestě sice zlobilo počasí, ochomejtal se kolem ten fučák ze severu a lilo jak z australský konve. Ale to se za těch cca 150 kilometrů mohlo ještě několikrát změnit. Jen musel Frankie dávat bacha na silnici, nebylo místy zrovna moc vidět. Ale je to profík, tak se nebylo čeho bát. Hodinka a půl a už jsme sjížděli na Beerburrum a Beerwah, kde se ZOO nachází…

 

Docela Václavák, alespoň podle přeplněnýho parkoviště. No ale to je pochopitelný, tahle ZOO je jedna z nejznámějších australskejch atrakcí. Ale když jsme prolezli vchodem a ponořili se pod koruny vysokejch palem a eukalyptů, ani nám to pak nepřišlo. Ono se tu ty lidi rozptýlej docela. A kdyby ne,… tady je krokodýlů…

 

Stejně jako v Sea Worldu, i tady jsme se pohybovali podle mapky, kterou jsme obdrželi spolu se vstupenkou (S rodinnou vstupenkou! Tak nevim,… Ivánek s Terkou jako děti, velikostně by to asi odpovídalo. Ale s Frankiem se asi budeme muset domluvit, kdo bude mamka a kdo taťka…). A řídili se časovejma údajema, neb i tady jsou v určenejch hodinách show pro diváky. Času bylo hafo a nikdo nás nehodil, takže…

 

Když o tom tak přemejšlim a prohlížím si fotky, viděli jsme tu skoro všechny typický australský živočichy. Teda ty nejzákladnější. Ježuru, klokany a kolaly, krokodýly, emu, wombata, hady a pavouky, ještěry a želvy, dokonce i tasmánskýho čerta. Akorát zrovna měl hlubokou půlnoc, tudíž z něj bylo k zahlídnutí jen černý puntíkatý klubíčko. Škoda jen, že tu nikde neměli ptakopyska, toho bych taky rád někdy…

Popisovat jedno zvíře za druhým nebudu, nemá to bejt klopedie. Nicméně některá blízká setkání byla vskutku zásadní…

 

Pro mě zcela určitě nejvíc to s kolalou Brandy. I tak jsme byli na několika místech těmhle roztomilejm chlupáčům v podstatě na dosah blízko, ale pochovat si ho a mít společnou fotku, to je prostě něco, co se nezapomíná. Ono se to nedá vlastně ani moc popsat. To se musí zažít. Štěpánka by řekla cos v tom smyslu, že to je „ňu ňu“ (terminus technicus…). Koule sametově jemnejch chlupů, dohromady i s tím tělíčkem někde uvnitř tak 3-3,5 kila živý váhy. Medvídek s mžourajícíma očičkama, kterýho musí jeho pečovatelka do náruče posadit, nastavit mu tlapky i pootočit hlavu, aby se koukal do objektivu. Samozřejmě jemně a opatrně, tady se ke zvířatům chovaj maximálně ohleduplně. A ten medvídek jen drží a mžourá, věčně sjetej olejem z eukalyptovýho listí. Věčně ospalej a pitomoučkej…

Já prostě CHCI bejt kolala!…

Nicméně, abych tomuhle roztomilýmu tvorečkovi nekřivdil, viděli jsme ho i chodit po úzký kládě a dokonce přeskočit (!!!) z jedný větve na druhou, asi metr vzdálenou!…

 

Stejně silným zážitkem byla i procházka skrz klokaní park. Lidi tam choděj mezi klokanama a můžou je i krmit (ničím vlastním, u pokladny se prodává speciální granulovaný krmivo…), můžou si je pohladit a vyfotit se s nima…

To jinde na světě nenajdeš. Vlastně jo, u Petriny. Ale ta má kozy…

Jasně, že i my se s nima vyfotili. Nejde se nevyfotit. S klokanama, s odpočívající mamkou klokanicí, jíž z kapsy na břiše zvědavě koukal malej joey…

Podotýkám, že na fotce jsem já ten vlevo a klokan vpravo. Nechal jsem doma holení, takže po těch dvou tejdnech jsme si trochu podobný, no…

 

Potěšila mě možnost naživo vidět i wombata. Další milej chlupáč, kterej vypadá jako kříženec koaly a prasátka. Na pohled je sice poněkud neohrabanej, ale když se dobatolí na písek a začne v něm hrabat díry, jen to lítá…

To jsou všichni chlupáči v Austrošce tak roztomilí?…

 

Neházejte míčky do ohrady, protože lebka. Neseďte na ohradě, protože lebka. Nelezte do ohrady, nenaklánějte se,… lebka… Proč? No to je jasný, protože krokodýl chlupáč neni. Krokodýl je pořádně zubatá a nenažraná obluda vpravdě prehistorickejch tvarů a dispozic. A je jich tu všude plno. Ležej si ve vodě nebo na trávě, usmívaj se a pozorujou. Nehnutě dokážou pozorovat hodiny a hodiny. Nedej bože, když se pak ale kořist dostane jim na dosah. Dokážou vystřelit z místa a svojí obrovskou tlamou chňapnout po soustu, ať už je na zemi, ve vodě, nebo dokonce i nad vodou. Co jsme tak měli možnost pozorovat při představení pro diváky, dokáže si takovej dobře rostlej třímetrovej krokouš pořídit oběd i dva metry nad hladinou. A to v podstatě nemá tady ty správný podmínky. IMHO, má-li dost hloubky k dispozici, dal by to klidně i jednou tak vysoko. Protože, co jsem se dočet, dokáže z vody kolmo vzhůru vyjet asi na dvě třetiny dýlky těla! A fakt, že svou tlamou dokáže v klidu rozdrtit lebku prasete nebo krávy, je taky dostatečně známej…

Skutečně smrtící zařízení… Klobouk dolů před těma klukama, co nám krokodýla představovali v aréně během show Australia´s Warriors. A před zaměstnancema, co ve výběhu choděj kolem jezírek a sekaj trávu. Sice jsou tam minimálně ve třech vždycky a bedlivě pozorujou okolí, aby v případě nebezpečí mohli uniknout, ale i tak. Na to bych kulizóny neměl…

 

 

Frankie prorokoval při příjezdu, že tak za hodinku budeme mít ZOO prolezlou. Mno, asi se divil, než jsme si všechno prohlídli a užili, byly v trapu ty hodinky hnedle tři. Ale trápilo to snad někoho? Nás ne. My si to báječně užili a odjížděli plný dojmů…

 

Teda, ty australský zaplivárny se mi líběj čím dál víc. Sedíme v Aussie Worldu u dálnice, popíjíme pivko,… v puse a v břuškách ještě doznívá příjemná chuť tradiční australský masový pie (nechápu, jak to někomu může nechutnat? No tak tam melou psi, no…) a plánujeme, kudy tudy do Buderimu v Maroochydoru. Je to kousek, třicet kiláků možná….

 

 

Čeká nás další úkol naší mise a splnění dalšího čestnýho úkolu. O tom ale opět zvlášť…

O autorovi Pytlak

Nec diem, nec horae...

Další články

Vzpomínka na Regiho 2018…

… Mistrovství ČR ke 100 letům československé aviatiky…        Otázka pro znalce: Může v Milovicích před …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *