Home / Frankie / Druhá cesta za zlatem s Georgem

Druhá cesta za zlatem s Georgem

Místem zaslíbeným, kam jsme nyní mířili, mělo být Elgin Vale a oblast nazývaná Scrub Paddock Diggings. Snažím se vždy z názvu odvodit, co se asi tak mohlo v daném místě odehrávat. V tomto případě to bylo jasné, zlatokopové tu byli velice nepořádní a tak se místu ve volném překladu říkalo „nepořádný kus kopání“, nebo něco v tom smyslu. Tam jsme měli ještě hodně daleko, my jsme ale pokračovali dál přes Mt.Stanley, Linville, Moore a Kilcoy do Jimny. Lada si opět dokázala poradit s obtížným terénem, a jelikož jsem právě v tu chvíli seděl za volantem, cesta se mi stala nádherným terénním zážitkem. Nic na tom, že Jiří se při přeskakování kamenů a stoupání nebo klesání do hlubokých rozsedlin nebo údolíček, držel “zuby, nehty“, přitom mi vyprávěl další zlatokopecké příběhy. Několikrát si při tom málem překousl jazyk, ale nic ho neodradilo v povídání. Já musel pozorně točit volantem, protože mně vyčochtané řízení neustále tlačilo někam, kam jsem nechtěl. Při mé snaze udržet se na cestě jsem opravdu neměl čas Jiřímu odpovídat. Tím pádem jsem se stal vděčným posluchačem jak z donucení, tak i dobrovolně. Šlo mi přece o to, abych pronikl do atmosféry zlatokopeckého života.

A Jiří si povídání užíval. Jeden ovčák, který pracoval pro Zachariase Skyringa, obchodníka s ovcemi, našel v oblasti „Seven-mile Diggings“ zlato, které přinesl ve dvou tři čtvrtě kilových plechovkách. Zacharias šel hned se svým ovčákem do Brisbane zaclaimovat celé území. Od governmentu dostali okamžitě tři tisíce liber, což byl neuvěřitelný balík peněz. Ale pod podmínkou, že Skyring zaměstná lidi na hledání zlata. V Austrálii byla v té době velká nezaměstnanost a odměna byla vlastně jakási podpora v nezaměstnanosti. Skyring sbalil prachy, sezval zlatokopy na svůj claim a na chování ovcí se vyprdnul.
„A jak sis užíval kopání zlata ty?“, zeptal jsem se, když už jsem si zvykl na vyčochtané řízení a volantem jsem vždy začal točit o půl hodiny dřív, než bylo potřeba.
„Nejdřív jsem si myslel, že si sám najdu zlatý důl a bude ze mě boháč. Pak jsem přišel na to, že přece jenom company, které vlastní zlatonosné doly, platí slušně a hlavně jsme měli jistotu stálého příjmu. Z Česka jsme na to byli zvyklí. Byla to ale neuvěřitelná dřina. V dole se makalo při teplotě 52 stupňů Celsia, rozbíjely se šutry kladivem a do toho tě žraly všude přítomné mouchy. Jednou, to už jsem byl z vedra na pokraji sil, jsem se zeptal parťáka:
„Už umíráš?“. On na to: „Ještě ne, ale za chvíli jo“.
Pochopitelně při tom všem se obrovsky chlastalo. Jinak by se to nedalo vydržet“, povídá Jirka a já si uvědomuji, že mi to samé říkal, když jsme se viděli poprvé.
„ A co na to policajti, když jste jezdili do práce autama?“, ptám se.
„Tenkrát se to tak nebralo. Když přišel policajt k nalitýmu, vzal mu klíče od auta a hodil je na zem. Když je řidič ze země sebral, mohl odjet. Když je nedokázal sebrat, klíče si nechal policajt a nechal ho v autě vyspat“.

To už jsme se přiblížili k Nanangu. Vzdálenosti a doba průjezdu určité trasy v oblasti je patrná z jednoduchého průvodce. Dvě stě kilometrů se dalo ujet i za osm hodin a to musel být člověk za volantem hodně rychlý. U jednoho vyschlého potoka Jiří zastavil a oznámil, že tady najdeme zlaté šupinky. Ledabyle máchl rukou jako že tady všude a pak naznačil, abych šel za ním. Postupovali jsme korytem potoka, který se napojoval na ten původní. Zcela logicky jsme postupovali proti proudu, tedy kdyby tam nějaká voda tekla, a neustále jsme stoupali do kopce. Za jednou zatáčkou Jiří oznámil.
„Tady kopej!“
Sedl na nedaleký kámen, koukal, jestli to dělám správně a přitom vyprávěl, jakým způsobem se dostávalo zlato ze dna potoka.
„Na loďku se nasadilo čerpadlo, do vody se spustila hadice a čerpadlo tlačilo vodu do hadice a podtlakem ze dna potoka prosíval vodu i s pískem. Té mašince se říká dreč /dredge, v češtině něco jako bagr/ a ušetří nesmírnou spoustu práce“.
Vcelku jednoduché a hlavně účinné, což se o mém dosavadním způsobu získávání zlata nedalo říci. Za půl hodiny jsem byl udřený jako kůň, ale na druhou stranu jsem měl v pánvi několik milimetrů vysokou vrstvičku zlatých šupinek i s pískem. Jiří to omrknul zkušeným okem, usmál se a oznámil, že s tím musíme k vodě. Točil jsem totiž pánví opět na sucho, a že s vodou by to šlo lépe, o tom jsem byl naprosto pevně přesvědčený. Skočili jsme do auta a mazali několik desítek kilometrů k nejbližší vodě. I tak to trvalo skoro hodinu a našli jsme jenom uzounký potůček tekoucí vody. I to byl zázrak, při tak dlouhém suchu a Jiří řekl, že na vyprání zlatých šupinek nám stačí.
Ať už proto, že mě bolely ruce až u ramen, nebo proto, že jsem nevěděl pořádně jak na to, požádal jsem Jirku, aby šupinky vypral. Vzpomněl jsem si na to, jak mi na Novém Zélandu praní šupinek šlo, ale „velké finále“, kdy se musí zlato šoupnout z jedné strany pánve na druhou a voda musí z pánve ven, jsem tenkrát nezvládl. To chtělo opravdu praxi. Nehledě na to, že v pánvi bylo šupinek hodně a o přehazování nemohla být řeč. Jirka vzal pánev, ponořil ji do potoka a začal částí pánve těsně pod povrchem hladiny točit. Proud vody protékal pánví a já najednou vidím, že zlaté šupinky vyjíždí z pánve a mažou po proudu potůčku kdoví kam. Než jsem stačil Jirku zastavit, byla pánev prázdná. Na dně se třpytilo čtyři, pět umolousaných šupinek.
„Měli bysme se o ně rozdělit“, říká Jiří. „Ale jsou takové malinké a nemáme ani váhu“, a nějak divně se opět uculoval.
„Vysvětli mě, proč jsi nechal to zlato odplavat?“, nazlobeně jsem na něj vyjel a moc mě mrzelo, že jsem „velké finále“, neboli praní šupinek nechal na něm.
„Podívej, už v tom potoku, kdes je narejžoval, mi bylo jasné, že to zlato není. Ale v tu chvíli bys mi nevěřil ani slovo a myslel by sis, že tě chci oblafnout. To si mysleli všichni, co někdy našli falešné zlato. To pravé by ti nikdy z pánve neuplavalo. Tohle byly obyčejné šupinky pyritu, které se tvářily jako zlato. No a těchhle pět je pravých“.
„No jo, ale kdybys je nenechal uplavat, mohl jsem si je vzít domů a jako zlato je ukazovat. Tam nikdo neví, že existuje falešné zlato“, oponoval jsem, i když jsem věděl už z prvního hledání před rokem, že existuje.
„Přece bys takhle ošklivě neblafoval, to se přece nedělá“, bránil se Jiří.
„Tak jo“, vzdávám marný boj. V té chvíli jsem ještě netušil, že tohle bylo poslední falešné a předtím rýžová zrnka poslední pravé zlato, které jsem tentokrát viděl.

Byli jsme někde uvnitř zlatokopecké oblasti Nanango, která se rozkládá na ploše 62,15 kilometrů čtverečních a snažili jsme se najít Scrub Paddock Diggings. Třeba při tom nepořádném hledání tam staří zlatokopové nějaké to zlato přehlédli. Jezdili jsme několikrát dokola v oblasti, kde by se podle mapy mělo hledané místo nacházet. Dokonce se nám podařilo odchytit pár místních zaměstnanců lesů, kteří nás poslali na místo, kde už jsme jednou byli. Stejně jsme ho nenašli. Všechno zlato v této oblasti pocházelo pouze ze dvou potoků, z German Gali Creek, kde se našel největší nuget třináct uncí a z Barambah Creek, kde byly nugety o velikosti sedm až devět uncí. Stejně nikdo nevěděl, kde se tam to zato bralo a „druhotné“ zlato kopali až ze šesti metrové hloubky. Bylo už ale pozdní odpoledne a tedy i závěr dnešního dne a chystali jsme se na zpáteční cestu.
Po nádherně rovné prašné cestě jsme valili k domovu a Jiří si vzpomněl, že zná prima zkratku. Bez zkratky by nás čekalo něco přes dvě stě padesát kilometrů. Když jsme tou „známou zkratkou“ jeli už skoro dvě hodiny a vůbec žádná odbočka ani křižovatka nám nesouhlasila, museli jsme zkonstatovat, že jsme zabloudili. Jako zkušený navigátor jsem začal pátrat, jak je možné, že nám nesouhlasí vzdálenosti a zjistil jsem, že jsme celý den jezdili podle mapy staré přes dvacet let, která byla navíc v mílích a ne v kilometrech. Proto jsme nemohli vůbec nic najít, ale Jirka si z toho těžkou hlavu nedělal.
„Stejně jsme sem nepřijeli zbohatnout“, zkonstatoval suše na závěr dne a tím jsme dnešní fázi hledání zlata ukončili.

Frankie

O autorovi Frankie

Další články

Se Singapore airline do Číny

Zanedlouho po mém návratu z druhé cesty za zlatem, někdy koncem léta 2010, už mě opět …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *