Home / Aktuality / Bleidd Gwaedu…

Bleidd Gwaedu…

… Cesta Krvácejícího Vlka…

       Tělo uvyklé námaze, žárem bitev zocelené, rychlost dravce, zběsilost vlků, v duši mrtev však je. Nikdo nemůže s ním se měřit, kdo odvážil se a nevěřil, na zemi vychládá…

Mám v tom hledat nějakou symboliku? Dát si dohromady prostředí keltskýho oppida, nadcházející zatmění měsíce, a tedy krvavej úplněk, plus první heslo na trati – Bleidd Gwaedu? Spojit si to s tím, že mám duši vlčí? Kdo si teď klepe na čelo, nechť si trhne, já si to v tom prostě najdu. A vlastně,… přidám dodatečně ještě jednoho vlka. I když naštěstí jen lehoučkýho…

Na letošní premiérovej extrémní závod Železný Kelt připravoval jsem se delší dobu už. Teda, ne snad, že bych si vypočítával, jak dlouho předem musím se začít dopovat magnéziem, kolik můžu sežrat oříšků a rozinek na kilometr trasy, jaký správný dechový cvičení vybrat a tak. Vzal jsem to, takříkajíc, ponašimu. Uvařil jsem si domácí pivko podle prastarýho receptu, nasušil hovězí, probral se výstrojí a dal dokupy vše, co potřebovalo po měsících polehávání pod postelí vyspravit. Dokonce jsem se pokoušel sehnat i krpce a málem se to i povedlo, díky bratránkovi Juříkovi. Nakonec pak přichystal jsem v předsíni úhlednou hromádku a… Dlužno říci, že jsem byl v tu chvíli hrd. Jsa nucen přesouvati se vlakem a busem (Chico jela se Štěpkou vysvobozovat chalupu ze sněžný kalamity…), zabalil jsem nutné minimum a všechny íčoviny navíc nechal doma. Kdybych to tak uměl vždycky, toto…

Hlavně s sebou deky, protože ve spacáku Kelti nespali. Plus capote a kožešinovou vestu, anžto se tyto budou hodit. V rámci stylovosti se pak nezásobit konzervama a podobnejma vymoženostma. Musej stačit placky, výše uvedený sušený maso a směs oříšků a sušenýho wowoce (marvanovina, ale funkční…)

Ač je to k podivu, všechno jelo na čas. Vlaky po trase Milovice – Lysá – Kolín – Poděbrady, i autobus pak do Nasavrk. Co se děje? Vždyť sněžilo. Mrzne. V létě bylo sucho a horko…

Dopřál jsem si ten luxus a vyspal se pořádně po dvou blbejch nočních. Prostě to bylo potřeba. A vyrazil jsem nakonec až v šest večer, věda, že na dopravení se do země Keltů před desátou večerní to akorát stačí. Stejně už bude tma, oppidum si můžu prohlídnout až za světla…

Cé cé á čtvrt hodiny po devátý, osvětlen nádherným měsícem na vymetený obloze, posetý stříbrem tisíců hvězd, vzal jsem za kliku a přenesl se o dva tisíce let zpátky…

Noc byla až keltsky krutá. Venku jedenáct pod nulou a každý otočení na tvrdý zemi znamenalo, že se někde nějaká okončetina vystavila mrazu. Spásnej spánek díky dopolednímu dohánění po nočních nepřicházel, takže jsem spíš přemlouval minuty, ať běží rychlejc, střídavě upadajíc do několikaminutovejch stavů hybernace…

Pak už ale přišla konečně dvoustá osmdesátá pátá minuta devatenáctého dne tohoto roku. Zazvonil budík a začal závodní kolotoč. V pět hodin, již probuzen a napojen na životodárnej hrnek horkýho kafe od Blaničky a placky se sušeným hovězím, vyslechl jsem s ostatními briefing a seznámení se s trasou a (některými) úkoly. Pak už jen v klidu a pohodě vyčkat, až na mě přijde řada…

Vůbec jsem to tak nějak všechno bral a chtěl brát na pohodu. Žádnej spěch, žádnej stres. Den bude dlouhej a nebylo by dobrý se odrovnat na prvních pěti kilometrech. Únava otupuje. A to jsem vlastně nakonec taky poznal, žejo…

Za pět minut startuje Pytlák…

Píšu si do deníčku. Start – 0705 ZULU…

Přemejšlel jsem, jestli na sebe hodit capote, nebo vystačím s tou chlupatou vestou. Nakonec ale, zhodnotiv situaci krátkodobým pobytem mimo barák, rozhod jsem se pro capote. Párkrát jsem ho pak sice během dne proklínal, to nepopírám. Ale zase v těch klidnějších úsecích, kdy jsem vychládal, přišlo vhod…

Vycházel jsem na trasu provázen vycházejícím sluncem nad bránou oppida, opakující si do zblbnutí první heslo. A pečlivě si hlídající každou turistickou značku, protože jsme sice dostali mapku, ale obsahující toliko zběžnej náznak trasy a vyznačený barvy značek, po nichž musíme. Naštěstí jsme dostali možnost před startem vše prokonzultovat s turistickou mapou. Jasně, v brašně byl ukrytej mobil a v něm mapy cézet. Ale jednou z podmínek závodu bylo, že jakákoliv navigace za využití takovejch pomůcek je nežádoucí. Jestli a jak to každej dodržel, to samozřejmě kontrolovat nešlo, bylo to hlavně o fér hře. Za sebe ale můžu hrd a pyšen poznamenat, že jsem to nezneužil ani jednou…

Ono to vlastně ani nebylo potřeba. Když si člověk před odchodem porovnal svou mapku s tou turistickou, daly se vcelku snadno odhalit i záludnější a spornější místa, kde by se dalo kufrovat. A ty se daly zapamatovat, zas tak moc jich nebylo…

Trasa byla vybrána velmi dobře a nápaditě. Jednak měla účastníkům přiblížit krásy a taje Železnejch hor v oblasti údolí Chrudimky. Druhak se měly náročný úseky střídat s klidnějšíma, aby bylo kde zvolnit a orazit. Vzdálenost 35 kilometrů byla IMHO tak akorát, aby se to stihlo všechno ujít a byla i rezerva, páč coby kdyby. S potěchou kvituju, že byl mráz. Na stezkách v lese, v polích a kolem řeky to sice klouzalo, ale na sněhu se to nepropadalo. A hlavně, neměl člověk během pár minut boty durch. To by byla zhouba. Nějaký superneschůdný úseky nikde nebyly. A byl i dostatek času a možností na sledování okolí. Když pominu několikero setkání s lesní zvěří, veverkou počínaje, srnama konče, tak mě nejvíc rozhodně zaujala právě Chrudimka. Na křižanovický vodní nádrži byla zamrzlá, že by se dala přejít. Ale v ledu praskalo tak, že bych se bál. Už vím, co znamená „mrzne, až praští“. Neustávající zlověstný a hluboký rány ze všech stran, mohutný praskliny v ledový vrstvě, místy díry v ledu, vypadající jak po explozi. V předposledním úseku pak kouzelný Strádovský peklo. Wau, tyjo!…

A další a další nádherný místa a zákoutí. Ale to bych napsal půl knížky…

K disciplínám. Těch bylo dohromady sedm, pochod jako takovej inkljůdyd. Vlastně osm, kdybych šel do důsledků a počítal i to, že na každou stage musel účastník závodu znát i heslo. Samozřejmě v rodném jazyce Keltů, či v jiném, době odpovídajícím. Jednoduchý to nebylo, to přiznávám. Chvílema se člověk na něco zamyslel a najednou,… himl! Jak to bylo? Chcíplá beruška? Veselá beruška? Vůbec nějaká beruška?…

Vrh nožem a vrh sekerou, aneb první a předposlední zastavení. Obojí na stejným stanovišti a vlastně bylo jedno, jaký pořadí si člověk zvolí. Zkrátka, jedno se odházelo cestou tam a druhý cestou zpátky. Ó, jak se mi zde hodily zkušenosti ze Starejch Kolínů a občasnýho potrénování kdekoliv v lesích či na Apaluše! Výhodou bylo (a to bych aplikoval i u nás), že pro všechny bez rozdílu byla jedna společná sada vrhacích nožů a seker, aby to bylo fér. Pak už jen pamatovat si základní pravidlo, že nevrhat silou, ale nechat železo, ať si letí podle sebe a udělá si jednu otočku. Výsledek byl nad očekávání dobrej, na deset zaseknutí stačilo mi třináct pokusů nožem a jedenáct sekerou. Mimochodem, vyzkoušel jsem i Chárona, i když mimo zápis. Mno,… je poznat, že to neni vrhací nůž, ale kus brutálního masakrujícího železa. Prostě jsem nezasek ani jednou. Ono je to jedno, žejo. Buď se do flákoty zapíchne normálně, nebo dotyčnýmu aspoň rozčísne lebku jakoukoliv jinou svojí částí. Vlastní sekerkou jsem to pak už nezkoušel…

V lesích nad přehradou čekalo na nás přepadení. Uprostřed cesty na bobečku keltská holčička, štkající nad svým osudem a ztrátou cesty ku domovu. Mno, komu by se nezželelo ubohého roběte? Jenže bacha, jsme v dobách, kdy se přílišná důvěřivost platila krví! Pocém, maličká, utřu ti nudli. A najednou venku meč a heslo nebo život! Csss,… zmetku malej! Zaujal jsem bojovej postoj, zamával jí před ciferníkem holí a tak co? Bylo pak zábavné sledovat, jak holčině ztuhnul úsměv a vyvedlo jí to z konceptu. A asi to pobavilo i Taťuldu Kelta (dle informace zosobněnýho samotným kmenovým náčelníkem!), jenž záhy vyplul z podrostu hrozivě se ohánějíc ostře nabroušeným kopím. Nicméně uznal statečnej postoj a vyměnil heslo za nový…

Cestou vcelku takovýmu běžnýmu Keltovi i vyhládne. Něco si uloví, ubrání to před padouchama, no ale že by to chtěl žrát zrovna syrový?… A tak sáhne do žebradla, vyndá ocílku, pazourek a kousek práchně, křísne, rozfouká a rozdělá oheň. A to byla další z disciplín. Upřímně řečeno, tý jsem se bál asi nejvíc. Spolíhal jsem na Jackvéze, kterejžto funguje jako klubovej specialista na křesání. Jenže ten to dva dny před odjezdem zabalil, řka že nedostal opušťák, trpí závratí a má kuří oko. A hned bylo o zábavu postaráno. Sbalil jsem si křesací soupravu do práce a poslední dvě noční před závodem poctivě trénoval. Jenže. Klouby omlácený, pazourky skoro do kuličky a nehodil jsem tu jiskru do luntu a nehodil. Himlhergotdonrvetrkrucajselement! Bylo mi jasný, že tady krutě pohořím (krutá to ironie, nezapálit a přitom pohořet…). Ale světe, div se. Bůh má zřejmě rád jedince rozumu mdlého a občas takové hovádko podaruje kouskem štěstí. Nevim jak, ale křísnul jsem a zažehnul na první dobrou během nějaký půlminuty. No to mi ho… A hnedle si Kelt mohl úlovek (špekwurst) nabodnout na špicholák a opíct nad plaménem…

Abych coby Kelt mohl podobnou vymoženost využít i později, případně ji dopřát kmenovým kolegům, musel jsem ovládnout umění (čímž splnit další disciplínu) přenášení ohně. Musim říct, že mě použitej způsob velice překvapil. Svou jednoduchostí a účelností. Prostě rozštípneš polínko podýl, vydlabeš žlábek podýl a z boku o trošku širší díru až ke středu. Tam položíš žhavej uhlík a překryješ to druhou půlkou polínka. A pak už jen lehce přifoukáváš. Musíš si teda dát pozor a nemačkat půlky moc k sobě (polínka!!!), aby se uhlík nerozdrtil. Když se zadaří, vydrží žhavý hodně dlouho, přiživováno postupným „užíráním“ polínka zevnitř. K využití ale přijde i taťkova rada – když polínko chytne dlouhým plamenem, flusni. Ono totiž sem tam opravdu blaflo do živa. Což vlastně dobře, jen si toho člověk musel všimnout dřív, než mu začal hořet rukáv. Aby z toho tak nějak nezpalachovatěl (sorryjako, jen stupidní narážka na hysterickou mediální masáž posledních dnůch…). Dlužno dodat, že tenhle způsob mě fakt zaujal. To někde použijeme na nějaký akci s dětma…

Občas se ale Keltovi podaří ulovit něco většího. Třeba hudryhudráka nebo kňoura. To pak se chce pochlubit, eventuelně nasytit megeru a zmetky (s vidinou pochvalnýho zamručení, eventuelně příslibu středy…). Tedy mu nezbude, než přenést úlovek v pytli zpátky do tábora. Pro potřeby závodu byla tato disciplína upravena tak, že týmy přenášely cca desetikilovej neskladnej a neposlušnej jutovej pytel z prvního stanoviště na čtvrtý a jednotlivci pak ze čtvrtýho na pátý (shodný s prvním). Kilometricky to vyšlo nastejno, cca těch 15 kilometrů. Kajícně přiznávám, že to byl asi nejhorší zážitek z celýho dne. A to jsem rafinovaně využil sashe k vytvoření ucha na pytli, bych tento mohl přenášet křížem přes rameno jako tašku. Nic moc sice, ale lepší jak to táhnout v ruce jen tak. Člověk by ale nevěřil, kolik jmen takovej pytel dokáže dostat v závěrečným dvoukilometrovým krpálu od vody k Hradišti! A ani jedno slušný! Když se připočítá drobnej navigační omyl (prostě jsem blb a zahnul jsem na druhou stranu…), únava, respektive v danou chvíli už naprostý vyčerpání,… je z toho tříapůlkilometrovej kufr. Měl jsem prostě vymaštěno už. Místo abych se na silnici otočil a vrátil se těch asi 300 metrů, kde byla kýžená stage, natáh jsem to přes pole nahoru až k rozhledně Boika a pak širokým obloukem přes hory a doly. Ne, ne, Ari na mě z auta nemávala, že má radost, že mě vidí. Znamenalo to: „Tudy ne, woe…“ Nu což, i to k závodům podobnýho typu patří. Chce to pak jen nevzdávat to, nepodlehnout zmaru a vyčerpání a prostě se kousnout…

Na druhou stranu ale takový věci maj občas šanci vejít do dějin. „Když ses vynořil zpoza těch stromů, jak z tebe tek pot proudem a kouřilo se z tebe. To bylo takový děsně epický. Heroický…“ Škoda, kdyby měl Lipien harfičku, mohl o tom složit nějakej keltskej epos a večer ho zpívat u ohně…

Jinak tímto děkuju osazenstvu stejdže za záchranu života horkým čajem a medovinou…

Těch posledních pár kiláčků do tábora, to už pak bez toho pytle byla taková pohodička! Až bych díky tomu málem vynechal poslední úkol. Naštěstí mě přítomní záhy upozornili. A tak, vydal jsem se pod zapadajícím slunkem k poslednímu úkolu – vlézt do lomu a vykoupat se v ledový vodě. A opět, jak se mi hodilo, že se občas na chalupě ponořím do nádrže třeba v prosinci. Neměl jsem s tím absolutně žádnej problém. Teda krom toho, že jsem ze sebe musel všechno svlíknout. Po těch skoro devětatřiceti kilometrech už to moc dobře a rychle nešlo. Ale jinak bez problémů. Vlez jsem do vysekaný díry v ledu, ponořil se do ledový tříště na hladině, chvilku tam pobyl a zase vylez. Kdo to kdy vyzkoušel, tak ví, že to tak strašný neni. Naopak. Když se překoná ten strach z neznámýho, velice brzy se přijde na to, že pak venku je člověku příjemně teplo…

A vlastně mě to pak i probralo…

Prosím, zapsat do deníčku. Návrat – 1627ZULU…

Měl jsem to za sebou! Hrd a pyšen, že jsem to vůbec zvládnul. Potěšen, že jsem se něco i přiučil. Shodil jsem ze sebe totálně propocený hadry (včetně capote, který se mi zatím nikdy propotit nepodařilo!), oblík se do suchýho a šel si vychutnat zaslouženou horkou bramboračku. Takovou dobrotu jsem už dlouho neměl! Prolil jsem to ještě několika hrnkama horkýho čaje, natáhnul hnát a jak se relaxovat. Času na to bylo habakuk, na trase bylo ještě poměrně dost týmů. A do ukončení závodu zbejvalo ještě skoro sedm hodin (maximum, samože závod končil návratem posledních chodců…)…

Usedli jsme za stůl a jali se rozebírat svoje zážitky. A pocity. Zkušenosti. Bejt to o dva tisíce let zpátky, skládaly bysme (čau, Máťo…) oslavný eposy na hrdinství a statečnost účastníků…

Postupně jsme se sesedli k jednomu kulatýmu stolu, medovina začla téct proudem, zavoněla šíša, zazněly písně bardů, hrály se hry… A tak dál a tak dál… (O těch Ozzyho trenclách to radši říkat nebudu…). A kdyby nás neskolila únava už úplně, určitě bychom tak pokračovali až do dneška…

Jenže…

Skolila…

No a taky ta medovina, žejo…

Přiznávám, na hrdinství už nebyly síly. Sbalil jsem si věci, bych to nemusel dělat ráno, a ku přespání zvolil lavici v teple klubu…

V neděli odjíždělo se mi poměrně těžce, jak to tak bejvá. A nemyslím jen opotřebení ze závodu. Člověk vždycky nerad opouští místo, kde mu je fajn a kde jsou super lidi. Vzali mě mezi sebe, jako bych tam patřil odjakživa. Přitom jsem pro ně byl ještě v pátek po Večerníčku úplně cizí člověk…

Kamarádi,… Jirko, Teri, Ozzy, Retsile, Ari, Blani, Ivuško, Lipiene, Doktore, Drowo, Lado… a všichni ostatní, jejichž jména a přezdívky mi bohužel v hlavě neutkvěly… Moc Vám děkuju. Jednak za přijetí, jednak za spoustu skvělejch zážitků. Odvedli jste pořádnej kus poctivý práce a ani když se hódně moc zamyslím, nenapadá mě, co bych tomu vytknul…

Původně jsem sice přemejšlel, že bych vypad kolem pátý, došel do Slatiňan na vlak a natáhnul to do Vrchlabí nebo Jilemnice. Že bych pak jakože ještě došel na chalupu. Po tom sobotním masakru ale jsem brzký vstávání a další desetikilometrovej pochod (plus pak cca šest dalších na Apaluchu) zbaběle vzdal. Chytil jsem si jedinej bus z tohodle bohem zapomenutýho místa a vrátil se tak, jak jsem sem přijel. Přes Chrudim, Pardubky, Kolín a Lysou…

Oká, no. Budu se teď pár dnů (tejdnů) dávat zase dohromady. Ale v hlavě a na duši mám krásně čisto. A těch vzpomínek! No a co si budem povídat, láká mě to, láká. Nejspíš se na Nasavrksku ještě objevíme…

Fotky – Ari, Drowe, Ozz, Retsil…

Fotky – Ivuša…

Fotky – Země Keltů…

Fotky – Pytlák…

P. S.: Před chvílí poslal Jirka výsledky. Cywe,… já byl druhej! O dvě minuty za vítězem!!! Tak to je mazec! To se mnou bude pár dnů k nevydržení zase… :o)))

Valhalla byla vždy mým osudem. Jemu sloužit a medovinou poctu vzdát. Zde čekám s bratry na den poslední. Nezklamu, krok zpět neudělám…

O autorovi Pytlak

Nec diem, nec horae...

Další články

Přistání skrz mraky a mezi skalami na Novém Zélandu

Přistání skrz mraky a mezi skalami

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *