Home / Aktuality / Australia, ahoy!…

Australia, ahoy!…

Konečně v Austrálii! Po celkem třiadvaceti hodinách letu a dvaceti hodinách čekání na přestupech. Ale komu by to vadilo… 

Cesta z Taipei do Brisbane byla po tom všem, co už máme za sebou, dost vyčerpávající. A náročná. Nechci nikoho hanit, už tak jsem se za ty dva dny proslavil jako osoba s potěšením recyklující proti uragánu. Nicméně…

Pro nás z české kotliny je poněkud neslušné pokašlávat, posmrkávat a vůbec tak nějak vydávat všelijaké zvuky a tak vůbec. Na rozdíl od asijských spolucestujících, které toto vůbec netrápí, spíše naopak. Inu, jiný kraj, jiný mrav, musíme se s tím smířit. No ale,… ať se pak diví, že jich půlka pomře na ptačí i jiné choroby…

Nutno dodat, že ani Airbus A330-300 neposkytoval takové pohodlí, jakého se nám dostalo v Boeingu na cestě z Frankfurtu. Jak se nechali někteří z nás slyšet, „… no jo, Francouzi. Války to vyhrávat neumí, letadla to neumí…“

Přesto nám však bylo velkým potěšením opět se po přistání setkat s posádkou. Ano, i tentokráte jsme nevynechali. Je to možná od nás drzé, jak se říká, holá huba, líné neštěstí. Ale…
Samozřejmě nám regule letecké společnosti nedovolily nahlédnout do kokpitu, nicméně jsme se mohli sejít před výstupním chobotem. A s celou posádkou! Tato byla navíc vpravdě mezinárodní, stroj pilotovali Rus a Španěl, 1st Officer, letušky a stewardi byli z Číny. Všichni ale naprosto přátelští a veselí…

Rádi jsme proto poděkovali za skvěle odvedenou práci, za přátelství a profesionalitu a předali pozdravy od všech českých kolegů z Milovic, Žatce a ČsSL. Plus, jako vždy, samolepky našich klubů a samolepku ke 100. Výročí československého letectví…

Společná fotografie na závěr tohoto setkání byla důkazem, že jsme všichni jedna letecká rodina. Jak kdysi řekl slavný francouzský stíhač Pierre Clostermann, je jedno, co máš namalované na letadle. Jednou taháš za knypl, tak jsi kamarád…

Ještě nutná vstupní procedura na letišti,setkání s důstojníkem z imigračního,… vše v naprostém klidu a bez problémů, neboť Aussies jsou lidé přátelští a pohodoví,… a byli jsme na půdě krásné a přívětivé Austrálie…

Trošku horko, musím říci…

Nyní se na chvilku musíme rozdělit. Petr Lazorka, jenž nás vyzvedl na mezinárodním letišti v Brisbane, odvezl mě na „domestic“, odkud pokračuji na otočku do Newcastlu, mimo jiné za mojí klokaní maměnkou Danou. Frankie a holky zůstávají, setkáme se zase až zítra večer…

P.S.: Jak je ten svět malý! Na let do Newcastlu mě odbavuje Vlad, Čechoaustralan! Kamaráde, odkud? A vítej u nás v Austrálii. Se rozbrečím snad…

Mám problém. Zdechnul mi nouťas a nemám ho jak nabít. Kabeláž sice mám, ale ty divné australské zástrčky…
Holt už je to stařeček a já po něm chtěl spoustu práce. Ale co taky dělat na letišti, když do odletu zbývá tři a půl hodiny? Tak píšu, abych se nedostal do skluzu…

Na letišti pro domestic flights je to zařízené velmi rafinovaně. Cestující se v podstatě z velké části odbavují sami u stojanů, u kiosků pak dostanou nálepku na bagáž a jdou o patro výš do check-inu. Tam sice musí projít další kontrolou zavazadel a sebe sama, což díky blízkosti letiště mezinárodního prostě potřeba je, ale pak mají spoustu času a jen čekají na vpuštění do letadla. Popíjejí kávičku nebo vychlazené pivečko, koukají zpoza výlohy napříč celou halou dolů na letadla a jsou happy. Na rozdíl ode mě, neb přes všechnu snahu batoh opravdu vážil těsně pod sedm kilo. Ale počítá se všechna bagáž. Takže i s foťákem,… a to jsem nouťas i s kabelem rafinovaně zastrčil do kapsy u gatí,… to bylo tam i zpátky za kilo za tři kila overweight…
Jenže není na výběr, vytahal jsem, co se dalo už u auta. Z toho, co teď obsahoval batoh, bylo všechno prostě důležité…

Ve tři deset ohlásila milá dáma místním rozhlasem, že se máme dostavit na Gate 38 a nalodit se do Airbusu 320 společnosti Jetstar. Bylo to v podstatě jako sednout v Praze na autobus a vzít to na druhý konec Prahy. Taky nijak extra nóbl, byť kulturně, no a časově vlastně nastejno…
Po předstartovním poučení ohledně krizových situací, vylepšeného pro nás u okénka s nouzovým východem o rychlokurz otvírání emergency exits, jsme bez nějakého zásadního zdržování se odstartovali…
Tentokráte to pro mě byl kulturní zážitek. Vzhledem k tomu, že z Taipei jsme velkoryse obětovali sedadla u oken děvčatům a nemohli se tudíž kochat venkovní krajinou, zde jsem s povděkem kvitoval možnost sedět ve druhé brázdě od okna. Když mě pak, zcela viditelně lačného po pozorování krajiny pod letadlem, pustila vedle sedící paní až úplně ke sklu, už to pak vážně nemělo chybu…
Pro úplnost, zdravím tímto na dálku. A velice Vám děkuji, Mrs. Desma-Ann van Rosendal z Maleny, QLD…

Oooops! Málem mě zavřeli na letišti! Aby ne, když jsem ještě pět minut poté, co všichni cestující opustili palubu, tlachal jsem v kokpitu s posádkou. Oba chlapíci byli velice vstřícní, dokonce znali pana generála Nedveda a Prahu!!!…
Jen jsem tím maměnce Daně způsobil menší duševní újmu. Čekala s Billem chudák u východu a já nikde. Samou radostí mi pak ve svém stále mladém věku skočila kolem krku s očima plnýma slz. No,… já k tomu tedy také neměl daleko zrovna. Jen jsem to umě skrýval za úsměvem od slechu ku slechu…

Od té doby jsme v podstatě nezavřeli pusu. Shledání po dvanácti letech, to je přeci tolik povídání potom! Divím se, že Billy stíhal sledovat cvrkot na silnicích…

Musím kajícně přiznat, že oproti všem předpokladům a naivním myšlenkám, bych asi cestu z letiště do Kotary jen tak nedal. Newcastle a jeho okolí doznaly velikých změn za tu dlouhou dobu. Musel bych jet po ukazatelích a se modlit…
Dany ulici a dům jsem ale poznal bezpečně…

Sprcha! SPRRR-CHÁÁÁ!!! Bože můj, jako bych byl v ráji. Podávají mimochodem v ráji k večeři fazole na kyselo s uzeným a vychlazené pivínko?…

Čím zakončit dnešní povídání
nbsp;
Tak snad tou nejdůležitější a nemilejší povinností, kterou jsem pro tuto Expedici měl. Tedy kromě připomínky našich válečných veteránů…
V souladu s platnými stanovami LKGKM jsem měl tu čest předat Daně jmenovací glejt, jenž potvrzuje, že se paní Dana Bates ke dni 1. 3. 2018 stává čestným členem našeho klubu. Předal jsem jí k tomu i pár dalších dárků, jakož i Billovi, ale toto jí vehnalo slzy do očí napodruhé…

Až se vrátím domů, pokusím se někde vyhrabat ve starších příspěvcích její příběh a také něco o osudu Ládi Klimka. S letectvím to má hodně co společného…
Nevím, jak Daně s Billem, ale mně se rozhodně spát nechtělo. Jednak právě kvůli tomu povídání,… je toho za ta léta strašně moc,… jednak přeci nepromarním celý večer v Austrálii. Když půjdu datlovat, kdyby…Nechci mít resty. A zítra na to asi nebude čas…

Tedy, jestli se dopravím ke kompu a vydržím to. Ten spánkový defici je znát. Navíc je Dana maměnka z Moravy. Takže když nebudu mít po návratu o tři kila víc, bude to pro ní nezdar…

Hurááá! Podařilo se najít konektor a, sice způsobem prapodivným, ale pospojovat kabely k sobě tak, aby se nouťas nakrmil. A foťák taky. Hurara!…
Takže mohu ještě dneska večer napsat další pokračování a nebude následně tolik restů…

No a akorát to tak vyjde pak na posezení na zahrádce pod Jižním křížem…

O autorovi Pytlak

Nec diem, nec horae...

Další články

Cvičení ozbrojených sil Ruské federace

Cvičení ozbrojených sil Ruska

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *