Home / Frankie / A repase je hotová

A repase je hotová

Další týden jsme se už společně se Standou pustili do motoru. Následoval opět přesný popis postupu rozebrání celého motoru. Opět moje odporná /nikoli odborná/odezva a za použití kladívka a dlouhého šroubováku jsme přes svíčky rozpohybovali písty. Vyčistili jsme palivový systém, místo nádrže použili plechovku s benzínem a na čtvrtý pokus motor naskočil. Nádherný tichoučký chod spodového, sedmi koňového motoru mi zahřál duši.
„No vidíš, a už můžu jezdit“, povídám Standovi.
„No jo, ale na mojí baterku a pixlu s benzínem“, tvářil se Standa jako že nakvašeně, ale bylo vidět, že i on má radost z brumlajícího motoru. Tak daleko se svým autem nebyl ani za dvanáct let.
Vytlačili jsme auto z garáže a já zkusil řadit rychlosti v převodovce. Všechny fungovaly ve správném pořadí včetně zpátečky. Tak moc hrdinský čin od převodovky to ale nebyl. Dopředu v ní byly jenom tři rychlosti. Na řadu přišlo spíš moje hrdinství. Zjistil jsem, že se nevejdu za volant a poloha mého těla v budce pro řidiče byla velmi neobvyklá. Musel jsem mít obojí, jak volant, tak řadicí páku mezi nohama, druhou nohu před sedadlem spolujezdce a zadek až někde na zadní sajtně, aby se mi vešla hlava pod střechu. Ale nevadí, pouze spolujezdec bude muset sedět na korbě.
Zkusil jsem dát spojkou kola do záběru a přišel další příznivý ohlas. Autíčko sebou při zařazení jedničky škublo dopředu a zpátečky, zase dozadu. Tak to bylo naprosto úžasné a neočekávané, všechno fungovalo, jak mělo. Tím jsme dnešní slavnostní provozní den ukončili a šli si dát na oslavu frťánka slivovičky.
Do odletu mi zbývaly ještě dva dny a tak jsem se dal do karosérie. Nejdřív jsem nastříkal nárazníky a opravil podlahu v kabině. Tentokrát ze srandy jsem vzal opět do ruky štětku, že natřu i karosérii. To už Standa omdléval a dělal všechno pro to, abych mi štětku mohl sebrat a nechal natírání na jindy. No a takhle nějak jsem si představoval, že by to mohlo dopadnout. Ale ……zadní korba měla na pár místech prohnilé dřevo a jeho výměna bude trochu složitější. Do toho jsem se už pouštět nechtěl a navíc bych asi takovou babu jako na fotce nesehnal. Z Movie World v Brisbane by mi jí asi nepůjčili. Na korbu i na tu babu bych asi potřeboval víc času.
Poslední večer před odjezdem do Brisbane na letiště, začal Standa jakousi oklikou, jak to s tím autem myslím dál. Řekl jsem, že mám radost z toho, v jakém stavu je a když s ním příště vyjedeme, bude dobře. Když ne, svět se nezboří a ještě chvíli si s ním pohraju. Přece jenom tolik peněz nestálo a ať si pospíší s tím jeho, ať s oběma můžeme vyrazit mezi lidi.
„Kdybych ti ho postupně splácel, prodal bys mi ho?“, povídá najednou Standa.
Docela mě zaskočil a v tom mi došlo, proč nesouhlasil s mým způsobem zprovoznění. On by na něm všechno dělal jinak, pochopitelně poctivěji. Přitom v garáži má rozdělaného toho svého a fofrem, jakým ho dělá, má na něm práci ještě na dalších pět let. Ale pravda je, že co spolu děláme obě auta, hodně pokročil i s tím svým.
„A co sem jako budu jezdit dělat, když ti ho prodám?“, ptám se.
„Jezdit sem můžeš kdykoli i s celou rodinou na dovolenou, budete vždycky vítáni a nic tady dělat nemusíš“, povídá.
„Tak dobře, je tvůj, nic za něj nechci“, těžce jsem se v duchu rozloučil s Morrisem obzvlášť po mé předešlé radosti z jeho fungování. Standovi jsem ale právě dal dárek, z kterého bude mít opravdovou radost. A kdo rychle dává, dvakrát dává.
Ona je ta životní matematika trochu jiná, než suché počty. V životě někdy bývá jedna plus jedna, mínus jedna. A naopak jedna mínus jedna, třeba i tisíc. Nemyslím tím právě peníze.

Frankie

O autorovi Frankie

Další články

Se Singapore airline do Číny

Zanedlouho po mém návratu z druhé cesty za zlatem, někdy koncem léta 2010, už mě opět …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CAPTCHA *