Příběh parašutisty - I. Soumrak nad Evropou
Ihned po skončení 1. světové války v roce 1918 vyhlásili čeští poslanci na sněmu ve Vídni samostatnost a svobodu republiky. T. G. Masaryk, budoucí prezident, tou dobou stále ještě v cizině, byl postaven před hotovou věc, ačkoliv s úplnou samostatností nesouhlasil. Republika se ve svých počátcích musela bránit náporu Maďarů, usilujících o udržení Slovenska v rámci maďarské monarchie, nové samostatné Polsko si chtělo připojit území Slezska. Zpočátku bránili novou samostatnou republiku legionáři, navrátivší se z Francie a Itálie, česká armáda se teprve utvářela. Důstojnický sbor tvořili bývalí důstojníci rakousko-uherské armády do hodnosti majora, vyšší šarže zastávali bývalí legionáři, nejvyšší pak bývalí ruští carští důstojníci. Vyškolení nového důstojnického kádru bylo pomalé a nedostatečné, probíhalo ve Francii na vojenské akademii. Za normálních podmínek by trvalo okolo 4-6 let, školení českých důstojníků bylo však zkráceno pouze na jeden rok.
T. G. Masaryk byl po svém návratu do již svobodné vlasti zvolen prezidentem republiky, i přes svůj vysoký věk 71 let. Nové vládě a společnosti přinesl demokracii, avšak dle mého názoru bylo chybou tohoto stárnoucího muže zvolit za prezidenta i pro další období. Po jeho odstoupení byl zvolen Dr. Edvard Beneš. Pro funkci prezidenta to asi nebyl příliš vhodný typ, pro jeho velké neshody s opozicí a ješitnost, jeho charakterové chyby se ale projevily spíše až později a po skončení 2. světové války.
Poměrně zajímavým způsobem se vyvíjely zahraniční styky Československé republiky. Největší důraz byl kladen na Francii, se kterou jsme uzavřeli nejdůležitější dohody a smlouvy o vzájemné pomoci po stránce hospodářské a též po stránce reorganizace armády. Jak jsem se již zmínil, na francouzských vojenských školách probíhala výuka nových důstojníků. Francie, v té době pod vedením socialistického ministerského předsedy, uzavřela další dohodu o vzájemné pomoci, ke které se Československo následně též přidružilo, se Sovětským svazem. Bohužel Sovětský svaz přistoupil k této dohodě s podmínkou, že v případě konfliktu se státy v této dohodě podepsané automaticky připojí, v opačném případě se nebude cítit touto smlouvou vázán. V době Mnichova se v ČSR všeobecně tvrdilo, že Sovětský svaz, Francie a Anglie nás Čechy společně opustili. Toto tvrzení se však až tak nezakládalo na pravdě. Například Anglie podepsala vzájemnou dohodu pouze s Francií a to již před 1. světovou válkou. Mezi námi a Anglií však žádná smluvní dohoda neexistovala.
Další státy, se kterými podepsala ČSR vzájemnou smlouvu, tentokráte zaměřenou proti požadavkům Maďarska, byly Rumunsko a Jugoslávie, smlouva byla posléze nazvána Malou dohodou. Oba zmíněné státy však byly poněkud politicky nejisté, hlavně Jugoslávie po zavraždění krále Alexandra chorvatskými teroristy vycvičenými v Maďarsku.
Další zárukou měla být takzvaná „Liga národů“, po válce navržená americkým prezidentem, sídlící v Ženevě (Je zajímavé, že U.S.A. se členem Ligy nestaly…). Nedlouho po založení z Ligy vystoupilo Japonsko, v té době kritizované za výbojné akce v Mandžusku, dále pak Itálie, která napadla Habeš, a také do popředí zájmů se tlačící nové nacistické Německo. Z Ligy národů se tak postupně stala spíš jen debatní společnost.
Celkově vzato tedy situace v poválečné Evropě nebyla mírně řečeno veselá. Revoluce v Rusku, fašismus, hospodářská krize, rozpolcené západní velmoci. Německo se nechtělo smířit s porážkou, bylo toho názoru, že nastolený mír byl vlastně nadiktován. V té době se v Německu objevil jakýsi Adolf Hitler. Postupně se dostal až do vlády a po smrti prezidenta Hindenburga se prohlásil vůdcem německého národa. Československá republika začala stavět opevnění na severní části česko-německých hranic. Německá menšina na našem území začala svoji kampaň proti republice.
Hitler začal prakticky bez jakýchkoli protestů spojenců, vítězných mocností světové války, porušovat usnesení mírové smlouvy z Versailles. Nejprve obsadil Porýní a Sársko, poté začal budovat vojenské letectvo. Pod záminkou sloučení Němců žijících mimo území německého státu anektoval Rakousko. Po jeho obsazení započal Hitler s kampaní proti utlačování Němců v ČSR. Občané německé národnosti, vedení Konrádem Henleinem, tuto kampaň podporovali. Ministerský předseda Chamberlain a anglická vláda pod tlakem neustávajícího štvaní Hitlera proti Čechům vyslali do Čech neznámého lorda Runcimana s úkolem tento problém důkladně prozkoumat a informovat vládu v Londýně. Žádný zástupce československé vlády tuto návštěvu neodmítl, přestože lord Runciman vůbec s žádnou českou autoritou nediskutoval, pouze s Henleinem a několika německými průmyslníky. Není tudíž divu, že výsledkem Runcimanovy návštěvy bylo zjištění, že německá menšina v Čechách musí čelit útlaku ze strany domácího obyvatelstva. Britský premiér, informován lordem Runcimanem o situaci v naší zemi poté dvakrát navštívil Hitlera (bez nějakého zvláštního výsledku). Do jednání se posléze zapojil další z hráčů, italský premiér Benito Mussolini, který navrhl nechvalně proslulou schůzku velmocí v Mnichově, mající vyřešit onen česko-německý problém a zabezpečit mír v Evropě. Na této schůzce se sešli, jak z dějepisu známo, anglický ministerský předseda Chamberlain, francouzský premiér Daladier, Hitler a za Itálii komediant Mussolini. Zástupci Sovětského svazu se této schůzky nezúčastnili, nebyly přizváni, Československo taktéž přizváno nebylo. Výsledkem jednání bylo, že ČSR muselo postoupit Německu pohraniční území o velikosti přibližně třetiny republiky a Anglie s Francií prohlásily, že nebudou vázáni s ČSR žádnými vzájemnými dohodami.
Prezident Beneš rozhodnutí mnichovského setkání přijal bez zřejmé opozice československého vojenského štábu, odstoupil ze své funkce a opustil republiku. Tímto zbabělým činem se podepsal na velmi špatném stavu morálky v národě. Paradoxně tím také pomohl Hitlerovi v jeho boji proti domácí opozici. Náčelník německého generálního štábu Beck rozhodně odmítal jakoukoliv vojenskou operaci proti ČSR a odstoupil ze své funkce. Hitler pravděpodobně věděl, že vojenský útok na naši republiku v roce 1938 by neměl zaručený úspěch, neboť naše armáda v té době i přes nedostatky ve velení byla velmi silná a odhodlaná. Hitlerovo hysterické napadání Československa bylo jen blafování. Jak víme, Hitler pak obsadil za tichého nesouhlasu západních velmocí i zbytek našeho území a utvořil z něj protektorát Čechy a Morava. Německá armáda získala prakticky bez boje velké množství na svou dobu velmi moderních zbraní, které pak použila při napadení Polska a v bleskové válce ve Francii. Slovensko se od republiky odtrhlo a vytvořilo samostatný Slovenský štát. Zrada prezidenta Beneše však nebyla bohužel poslední. Po návratu do Čech po válce zradil vládu znovu obnoveného Československa a pomohl nastolit komunistický režim.
Správná věc by se bývala stala, kdyby byl Beneš po Mnichově zatčen a postaven před soud. Češi měli v roce 1938 bojovat. Je možné, ba vysoce pravděpodobné, že by z tohoto boje vyšlo Československo vítězně a německé vedení by se Hitlera zbavilo…