Pokriškin
Stavy pilotů u leteckých pluků bylo nutno čas od času doplňovat vzhledem ke ztrátám životů při výcviku. Přicházeli mladší a méně zkušení, či nezkušení piloti. Starat se o jejich bezpečnost při výcviku nebyly vždy nejradostnější chvíle.
Stalo se, že při letovém dnu byl na obloze jediný, byť trochu větší mrak. Nový, nezkušený pilot odstartoval k nácviku letecké akrobacie. Aby neměl problémy s orientací, dostal letovou zónu právě nad letištěm. Samozřejmě vlétl do jediného mraku, ztratil přehled o poloze letounu a ze strachu že vrazí do země, se katapultoval. Podobných případů se stávalo více a vyplývaly pouze z nezkušenosti a nerozvážnosti. Zkušenosti každý pilot získal pouze pravidelným létáním. Špatné vyhodnocení situace nebo neschopnost řešit náhlou změnu situace zapříčinila spoustu škod jak na technice, tak na lidských životech. Pochopitelně první varianta byla přijatelnější, i když i ta přinášela spoustu problémů a starostí při zjišťování okolností pádu letounu. Je pochopitelné, že ne vždy byl na vině lidský faktor.
Při letech na dynamický výškový dostup dosahovaly letouny výšky přes dvacet tři tisíc metrů. V těchto výškách z nedostatku kyslíku proudové motory spolehlivě zhasínaly. Opětovné spouštění motorů letounu se provádělo ve výšce pod patnáct tisíc metrů níže, kde už byl dostatek kyslíku k zažehnutí turbíny motoru. Čím menší výška, tím bylo spuštění motoru spolehlivější. Ovládání letounu bez chodu motoru bylo pochopitelně složitější a velkou měrou se na úspěšnosti opětovného spuštění podílela psychika pilota.
Jeden pilot ze skupiny mladých si podle komise velitele letectva zapomněl spustit motor při klesání z výšky dvaceti tří tisíc metrů a mezi Louny a Postoloprty se při psychickém tlaku raději katapultoval. Letoun bez pilota provedl mírnou zatáčku a něžně přistál do obrovského pole vzrostlé kukuřice bez poškození.
Mezi skupinou mladých byl jeden obzvláště smolný adept pilotního umění. Byl bohužel v mém roji. Roj tvoří čtyři letouny a jejich slétanost se postupně nacvičuje. Šli jsme společně na výcvik skupinové slétanosti, což je z hlediska pilotního umění za normálních povětrnostních podmínek zcela jednoduchý úkol. Pochopitelně jak pro koho. Bezpečnostní instrukce při tomto úkonu praví.
„Nejprve upravit rychlost s vícenásobným rozestupem, což znamená upravit rychlost ve větším odstupu od vedoucího letounu a teprve potom se s mírným náklonem pomalu přiřadit a upravit rozestup“.
Při letu jsem obhlížel v poklidu krajinu a čekal, až svého adepta uvidím letět stejnou rychlostí po mém boku s bezpečným rozestupem. Náhle jsem měl nutkání otočit hlavu na stranu, ze které se měl přiřadit. Jakmile jsem otočil hlavu, naučený instinkt zavelel prudce přitáhnout knipl. Můj letoun vystřelil o patnáct až dvacet metrů nahoru. Můj kolega se na mne řítil velikým převýšením rychlosti a náklonem více než 45 stupňů. Byl ode mne méně než dvacet metrů, když jsem ho spatřil. Sotva můj letoun vyskočil nahoru, prolétl jeho letoun místem, které jsem okamžik předtím opustil a přelétl daleko na opačnou stranu, než bylo přiřazení plánované. Obrovský úlek, a vzápětí mi neskutečně velký kámen spadl ze srdce.
„Mazej domů, já se přiřadím“, jenom jsem hlesnul do rádia.
Výskokem mého letounu jsem zabránil zničující srážce dvou letounů a při rychlosti celé situace ve velmi krátkém okamžiku i zabití dvou pilotů. Přerušil jsem úkol a po přistání jsem ho požádal o vysvětlení. Jeho odpověď pro mne byla dost těžko pochopitelná.
„Honzo, já jsem ten knipl mačkal tak, že snad z něj tekla voda. Byl jsem ztuhlej jako kámen a nebyl jsem schopen nic udělat, jen čekat na náraz“.
Tentokrát to bylo hodně těsné.
Když byl tento kolega ve vzduchu, všichni ostatní piloti podvědomě bystřili pozornost. Říkalo se, že němečtí piloti na ruské frontě dostávali výstrahu na jednoho z nejlepších ruských pilotů Alexandra Pokriškina, který sestřelil spoustu německých letounů.
„Achtung, achtung, Pokryschkin in der luft“. Byl prý hodně nebezpečný.
Při letu našeho kolegy jsme měli chuť říkat něco podobného, jenže náš kolega byl nebezpečný hlavně pro vlastní piloty. Každý pilot musel udělat ročně tři seskoky padákem a zapsat to do zápisníku letů. Většinou se na seskoky objednal letoun IL-14, který pobral dvacet pět pilotů naráz. Při seskoku jsme stáli v letounu v zástupu u otevřeného otvoru v trupu, který blokoval mohutný výsadkář. Celý zástup se natlačil na sebe a první z pilotů tlačil na záda výsadkáře. Tak trochu hra měla svůj účel. Když pilot rozsvítil zelené světlo signalizující začátek seskoků, výsadkář uskočil a dvacet pět pilotů se vysypalo naráz z letounu. Kolega Jarda pak vyvážel jednotlivce, kteří se do IL-14 nevešli. K dispozici měl spojovací letoun.
Po seskocích jsme šli z oběda, a protože se náš „Pokriškin“ nevešel k ostatním, Jarda ho právě vyvezl nahoru. To už se náš nebezpečný pilot chystal k seskoku a oči všech pilotů na zemi se s napětím podívaly k nebi. Viděli jsme, jak vyskočil z letounu a padal, padal, už měl dávno otevřít padák, ale on stále padal, bez otevřeného padáku. Do cesty našeho pozorování se dostal hangár, protože padající pilot byl již hodně nízko. Řekli jsme si: „A máme ho z krku“. Běželi jsme k rohu hangáru, abychom viděli, co z něj zbylo. Pokriškin se vyřítil z poza rohu s úsměvem od ucha k uchu a řval.
„Klucí, ono se to otevřelo“.
Tenhle Pokriškin byl nebezpečný i sám sobě. Zaslechl jsem, jak někdo potichu utrousil: „Kurva, ono se to fakt otevřelo“. Ale všem nám spadl kámen ze srdce.
Jan "Hans" Voráč