Není vždy posvícení

Na závod do Litoměřic jsme jeli v náladě, která se dala nazvat mrtvolnou. Filip koukal jako čert a nějak jsem ho nemohl dostat do lepší nálady. Doma se nepohodl s přítelkyní a asi od ní dostal pěknej „kartáč“. Při snídani před závodem odmítal jakýkoli příjem potravy a poznámku Míši, ať si dá na první rychlostce pozor na vystouplý kanál za odbočením na kostky, přešel pouze pokývnutím hlavy.

„Dneska jim to ukážeme, poserou se z toho“, prohodil cestou do depa.

Pro sebe jsem si v duchu říkal, že už je to tady a abych ho zbytečně nevytáčel, jenom jsem poznamenal, že by se měl držet při zdi.

„ Dělám si srandu“, odbyl mě.

„Když už jsi to řekl, tak si to i myslíš“, snažil jsem se mu snížit jeho příliš vysoké sebevědomí a tím jsem ukončil ne příliš optimistický začátek dne.

Na přejezdu k první rychlostku se opět autíčku moc nechtělo. Neustále cukalo a nešlo za plynem a tak jsem chvíli Filipovi vysvětloval, že už má za sebou celou sezónu, před sebou repasi a než se ohřeje a písty se „nafouknou“, nebude s ním chvíli žádná velká legrace. Takže jsme na start rychlostky dojeli stylem „rozjezd, ve čtyřce vyhodit kvalt, setrvačností kam až to jde a opět od začátku“. To Filipovi na náladě vůbec nepřidalo.    

Na startu do rychlostky Filip zaspal a vzápětí se nevešel do první kosy. Mě stále ještě nějak nedocházelo, že je od začátku všechno špatně. Před odbočkou na kostky, o kterých mluvila Míša, hulákám, aby dal pozor na ten vystouplý kanál. Vzápětí přišla rána na levé zadní kolo zrovna od toho kanálu.

„Prorazili jsme levou zadní“, slyším Filipa ve sluchátkách.

„ Do levých zatáček můžeš naplno, do pravých se drž trochu zpátky“, snažím se udržet tempo.

Na konci vesnice čtu levá dlouhá naplno, a najednou mám div ne přilepenou hubu na předním skle, jak Filip brzdí. 

„Spletl jsem si ji s jinou“, opět slyším ve sluchátkách.

To nám ten závod príma začíná, říkám si v duchu. Pneumatika naštěstí proražená nebyla a ztráta zhruba deseti sekund nebyla žádnou velkou katastrofou. To se zlepší, říkám si.

Druhá rychlostka neměla dlouhého trvání. Horizont pravá jedna, sto z kopce, levá pět a už jsme se váleli místnímu dědovi v zahradě. Tak rychlý a jednoduchý to ale nebylo, takže od začátku.

Uprostřed návsi stála krásná, udržovaná roubenka někdy z roku 1876, kde žil spokojeně děda s babičkou, jemu bylo šedesát a jí o pět míň. Takže moji vrstevníci a jenom díky tomu jsme nedostali rovnou přes hubu. Na odbočce před roubenkou byl trávník, a aby přes něj nejezdili takový blbci jako my, po obvodu byly naskládané kameny. Každý z nich vážil alespoň sedmdesát kilo. Filip byl do levé pětky rychlejší než měl být, a do těch šutrů nalítnul bokem pravými koly. Rozházel je po celé návsi a pochopitelně obě kola utrhl. Neovladatelné auto se od šutrů odrazilo a pokračovalo ve směru výjezdu ze zatáčky, jenom o nějakých pár metrů dál za silnicí. Podél silnice měl děda udělaný plaňkový plot, uchycený na původních zděných sloupcích. Přesněji řečeno na třech původních sloupcích, kterých si děda velice vážil. Další v řadě už byly moderní, z nedávné doby a betonové. Ani my jsme si těch nových moc nevážili, neboť nám velice pocuchali přední část vozu. Než jsme se k nim přes ty staré sloupky probojovali, asi o deset centimetrů jsme minuli vysoký betonový sloup, na kterém byla skříň s přívodem elektřiny. Tu jsme pravou stranou vozu otočili o sto osmdesát stupňů a tím rozpárali pravou stranu závodničky. Z otočené skříňky neměl děda radost, protože bez proudu nemohl v lednici chladit pivo. My pro změnu z otevřeného vozu jako konzervy. 

Vozidlo pokračovalo vodorovně s plaňkovým plotem, bohužel svým středem přesně v ose plaňkového plotu. Nejdřív se rozlétla podezdívka pod plotem a následně si auto zahrálo s plaňkami jako na piano. Zůstaly z nich kousky velké právě jako ty malé černé klávesy na pianu a ty se rozletěly po celé návsi i zahradě. Rázem na ní byl neuvěřitelný bordel, všude samé kusy planěk a rozmlácené cihly z podezdívky i původních sloupků. Naštěstí jsme se od tohoto bordelu mohli před diváky distancovat, protože auto zalítlo levým bokem přesně za vrata, vedoucí do zahrady dědy a babičky a tam se schovalo před zraky okounějících diváků. Ne však nadlouho, neboť vzápětí vyšlehly zpoza vrat třímetrové plameny.

Sedím si tak v autě na místě spolujezdce a sleduji tu spoušť. Když vyšlehly plameny z předku vozu, kouknu na Filipa a ten upřeným, nezúčastněným pohledem zíral před sebe. Buď utrpěl šok, nebo se mu hra na Soptíka bude asi líbit a nechává ten oheň rozhořet, říkám si. Za okamžik mi to nedalo a povídám.

„Vypadni, hoříme!“

Jako když jsem odpálil atomovou bombu. Filip totiž trpí tak trochu klaustrofobií. Nevleze do žádného výtahu, a jakmile má někde zavřené dveře, začíná divočet. Chtěl totiž otevřít svoje dveře u auta, a protože jsme přistáli opravdu těsně vedle vrat, dveře mu šly otevřít sotva na pět centimetrů. Nastala panika, ale já už měl naštěstí svoje dveře vykopnuté a tak jsem vylezl a za límec kombinézy ho tahal ven mojí stranou. Několikrát jsem podobné situace zažil a pokaždé došlo k tomu, že některý z jezdců zapomněl odpojit kabel interkomu, za který zůstal přivázaný k autu. Ani tentokrát to nedopadlo jinak. Filip zapomněl odepnout helmu od interkomu, kabel ho držel a nechtěl pustit a to ještě zesílilo jeho paniku. Trhnul jsem mu hlavou a kabel od interkomu utrhnul. Po vytažení Filipa z auta nejevil ani trochu známky Soptíkovy snahy o hašení. Vytrhl jsem tedy z podlahy u spolujezdce hasičák a převzal místo něho velení nad hasičskou četou. Byl jsem v ní sám, takže velení bylo vcelku jednoduché. Musel jsem otevřít přední kapotu, abych mohl zlikvidovat zárodek požáru zpod vozu, kde hořel vyteklý olej. Nejdřív jsem si připálil prsty o pojistky kapoty, ale pak už vše proběhlo bez mimořádných událostí.

Tedy až na jednu maličkost. Když jsem nastartoval hasičák, směr prvního výstřiku prášku nebyl přímo na auto, ale na krásný rododendron kousek před ním. Po opravě směru jsem plameny zkrotil a celé auto se zahalilo do velkého oblaku hasícího prášku. Málem jsem při hašení šlápl Filipovi na hlavu, ležel kousek od auta pod zakrslým stromkem a dostával se z šoku. Jenže při hašení zasáhl oblak hasícího prášku i jeho, a protože ležel na zemi, vzal si toho nějak moc. Začal se vcelku úspěšně dusit a jeho kašel se podobal spíš mrtvičnímu amoku.

Po rozplynutí práškového mraku jsem se rozhlédl kolem sebe a teprve nyní jsem viděl tu spoušť. Celý rozlámaný plot rozházený po okolí, záhonky s květinami naprosto rozorané paprsky utržených kol a zbytek zahrady pod bílým hasicím práškem. A na zemi se svíjel chroptící Filip. 

Do toho všeho přiběhl jako první děda z domku, u kterého jsme pocuchali zahradu. Babička byla původně na boso a chvilku jí trvalo, než se nasoukala do zahnojených gumáků. Krátce jsem dědu uklidnil tím, že tu spoušť dáme během chvilky do pořádku, ale to už přibíhala babička s rukama zalomenýma a křičela na mě. 

„Tys ho chudáka zabil“, a chtěla začít škubajícího se Filipa zachraňovat. Viděla totiž, jak jsem ho tahal z auta z místa spolujezdce.

„Co já jeho, on mě“, bránil jsem se. „Von řídil, spratek jeden“, ulevil jsem si.

Otočil jsem se a samou radostí, že jsme oba naživu, jsem ho kopnul do chodidla boty, jak tam tak polo mrtvej ležel.

„Vstávej a nesimuluj“, houknul jsem na něj. 

„To je můj povedenej synáček“, dodávám směrem k babičce.  

„No a to mu musíš tak nadávat, chudákovi. Dyť je tvůj“, nepřestala na mě dorážet a současně litovala Filipa, který si právě sundal helmu a plivajíc hasící prášek, koukal jak vyoraná myš. Jak byla babička v ráži, nepřenesla přes srdce tragikomičnost situace a nutně mi potřebovala vynadat. 

„Podívej na ten zničený rododendron“, zdrbala mě za mé první špatné nasměrování hasičáku.

Vzal jsem Filipovy závodnické rukavice, které se válely nedaleko rododendronu, a začal jsem jimi oprašovat jeho listy. Naštěstí z nich prášek rychle sklouznul a kytka byla jako nová. Tedy skoro.

„Vidíte, za chviličku budeme mít všechno uklizeno“, stále se snažím zlehčit situaci.

Moc se mi to nepodařilo, protože se do zahrady začala hrnout přes rozmlácený plot horda záchranářů, hasičů a diváků. Rychle pochopili, že ztráty na životech jsou nulové, že žádné další nebezpečí nehrozí a brzy opustili bojiště. Za nimi však stáli „rodinní příslušníci a přátelé“. Tentokrát se přijela na závod podívat i maminka, sestřička a Filipův nejbližší kamarád s jeho maminkou. Začalo jít do tuhého, protože z očí obou maminek prýštily slzy, zajisté z důvodu neznalosti situace a fámy, že jsme se rozmlátili na hadry. První dojem takový mohl být, ale když nás oba viděli na nohou, evidentně se jim ulevilo. Využil jsem situace a rychle jsem se snažil zakrýt tu největší hrůzu. Kapotu auta jsem zaklapl zpátky, přední dveře jsem přivřel, co to šlo a zapřel je ulomenou plaňkou, o zadní dveře jsem se opřel zády a nohou jsem se snažil zakrýt zadní ulomené kolo.

„Ani tomu autu skoro nic není, to slepíme kanagonem“, dělám při tom pózu pro fotografa. Přes slzy v očích rodinných příslušníků jsem viděl náznak úsměvu a bylo vyhráno.

Filip přestal chrchlat, chvíli pobrečel nad rozbitým autíčkem a já odešel s dědou do jeho sklípku. Mimo brambor v něm měl príma vychlazené pivko, a tak jsme jich dali pár ze sedmého schodu. Tam bylo tak akorát, protože na šestém bylo ještě teplé, a na osmém už přechlazené. Než skončil závod, docela jsme se zmalovali. Dědovi jsem vysvětlil, jak to všechno skoulet s pojišťovnou, probrali jsme, jakého má hajzla souseda, protože mu nechce povolit slepice a pak mě provedl svojí nádhernou, po staru vybavenou roubenkou. Po zjištění, že jsme s dědou stejně staří a babička je proti nám ještě juniorka, poslal ji děda udělat kafe. Vzápětí se snažil využít mé indispozice a chtěl mi roubenku prodat. Pochválil jsem mu ji, tím jsem zdvojnásobil její prodejní cenu a musel mi slíbit, že s ní dolů nepůjde. Tak tohle si musel v klidu promyslet, což v našem stavu bylo těžko možné a přestal s prodejem otravovat. Ještě jsem mu nabídl, že přijedeme na brigádu a dáme mu zahrádku do pořádku. Trnul jsem, že to přijme, to bych asi musel makat celý týden. Nakonec přece jenom odmítl s tím, že prý to má za dva, tři dny hotové. Jenom ho mrzí ty poslední tři původní sloupky od plotu. 

Rozloučili jsme se potřesením ruky a řekl jsem mu, ať řekne pojišťovákovi, že si je cení na padesát tisíc. Evidentně pookřál a dal mi na cestu ještě jedno lahvové.

„Slyšel jsem, že jste ve vsi vymlátili všechno domácí zvířectvo, přeházeli hromadu šutrů a dědovi zrušili plot a zorali zahradu“, vítal mě v servisní zóně ředitel soutěže.

„Všechno je zařízené, děda se těší na pojišťováka a po pěti pivech si šel lehnout. Jo a posílá jedno ze sedmého schodu“, podávám mu ještě orosenou flašku piva. 

„Doufám, že jsme nezapomněli při přejímce zaplatit pojistku „na blbost“, řeším s ním ještě poslední organizační záležitosti spojené s likvidací následků havárie.  

„ Jo, jo, všechno je v pořádku, pošlu mu tam v týdnu hasiče na ty rozházené šutry“, povídal ředitel závodu a otočil se k právě přijíždějící odtahovce s vrakem našeho závodního vozu.

„Koukám ale, že tobě na opravu nebude tři sta litrů stačit“.

Na závodničku jsme pochopitelně pojistku neměli.

Už nastal ten správný čas?

Představovat se nebudu, již jsem tak v nedávné minulosti ve stručnosti učinil. Bezmála čtvrt roku si říkám, zda už přišel čas, abych se pokusil znovu tak trochu analyzovat společenskou situaci a více méně posoudil, zda je dosud v platnosti

............

............

PS.: Výše uvedenou výzvu jsem na tomto našem webu poprvé publikoval záměrně dne 9. května 2016. Byla tzv. vyvěšena asi tři týdny. Její publikace je opakovaně realizována na vcelku rozšířenou žádost z mnoha míst v ČR i mimo její území.

...celý článek...